Ten je jen vydáván za mír, ale asi už i v Praze v listopadu 1989, ale určitě v Bukurešti o měsíc později, stály proti sobě skupiny ozbrojených mužů, které neváhaly zabíjet kohokoli, a bylo-li třeba i prezidenty. O rok později se začalo bojovat o Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Srbsko, Kosovo, trvale se válčilo v Afghánistánu. Také o Kuvajt a Irák se bojovalo hned dvakrát a dnes táhnou nějací špatně identifikovatelní ozbrojenci na americký chalífát, ze kterého mají utíkat občané USA, jak jim doporučuje jejich vláda.

Po „Válkách v Zálivu“ přišly na řadu tažení na Tunisko, Libye, Egypt, konečně  Sýrii a Ukrajinu.  Nezapomínejme ale  také na Náhorní Karabach a Arménii, Čečensko, dnes téměř zapomenutou občanskou válku v Kyrgystánu a nekonečné „teroristické útoky“ v Pákistánu a na hranicích mezi Státem Izrael a Palestinou. A to jmenujeme jen ty události, při kterých se zabíjeli ozbrojení muži v uniformách, kolaterálně postřílelo, popřípadě spálilo civilní obyvatelstvo a většinou zavraždil nebo byl pověšen nějaký prezident nebo do posledních dnů milovaný vůdce a  kde se střílelo určitou dobu  po všem, co bylo v pohybu.

Důvod se vždy našel. Jednou to byla nutnost zničit totalitu a její vůdce, ačkoli byli dosud váženými hosty v mnoha evropských zemích, zváni na večeři  britskou královnou, která pro ně nešetřila vyznamenáváními. Vždy bylo „veřejné mínění“  včas informováno o právu národů na sebeurčení,  byly nenalezeny, ale vyfotografovány,  zbraně hromadného ničení, chemické granáty většinou vyráběné v zemích  přicházejících dobyvatelů a mírotvorců a hlavně se bojovalo proti terorismu, za svobodu, demokracii a spravedlnost.

Ruiny a spáleniště, které zůstaly po tomto „boji za mír a nekonečnou spravedlnost“  se až příliš podobají vyvražděné a vypálené Evropě po roce 1648, kterou křižovaly žoldnéřské nezvládnutelné tlupy loupežníků, hlásících se, podle potřeby, k jedné nebo druhé soupeřící náboženské doktríně.

Válka třicetiletá se neodehrávala na frontách jako první a světová válka ve 20.století, ale byly to nájezdy raubířů, kteří se ani netajili tím, že jim nejde o víru, ale jen o majetek. Země Koruny české jsou příkladem a poslední rajd švédské armády na Prahu v předvečer uzavření Vestfálského míru je jako modelovaný podle leporela válek konce 20. a začátku 21. století. Zvětšil se jen objem bohatství, o které jde a k drahým kovům přibyly „strategické suroviny a ochrana našich zdrojů“.

Také dnešní žoldáci jsou najímáni kdekým, hlavně těmi, kteří mohou platit za jejich krvavé řemeslo. Také jim nejde o svobodu a spravedlnost, jako nešlo o víru jejich předchůdcům v 17.století. Ale podařilo se jim, stejně jako tehdy,  vytvořit „kulturu strachu“, která produkuje buď bytosti nemoudré, ovládané emocemi bez rozumu nebo rozumem bez citu.

Ale nezapomínejme také, že Oldřich Bureš  našel v článku  Edwarda N.Luttwaka  Dejme šanci válce (Give War a Chance), už z roku 1999, tedy roku bombardování Jugoslávie a v předvečer 11.září, názor, že „…často opomíjenou pravdou je, že i když je válka jedno velké zlo, má jednu velkou přednost: dokáže vyřešit politické konflikty a vést k míru“. Nejen, že hranice mezi válečným a mírovým stavem je díky rychlosti šíření, zpracovávání a distribuce informací stále obtížněji poznatelná, ale také se tato skutečnost dává najevo demonstrativními prohlášeními, kterými politická reprezentace této nejasnosti spontánně a opakovaně zneužívá k sebepotvrzování svého postavení.

Jedním z mnoha pokusů, jak porozumět válce, válečnému stavu, jejím důvodům a příčinám a reflektovat právními prostředky její důsledky byl Mezinárodní vojenský soudní dvůr  v Norimberku (1945-1946), který vznikl z vůle vítězných mocností  s cílem potrestat osoby odpovědné za zahájení druhé světové války a všech důsledků, které z tohoto historického faktu vyplývaly. Bez ohledu na rozsáhlé projednávání skutků označených za zločinné a bez ohledu na spravedlnost vynesených rozsudků, je možné nalézt v textu obžaloby jednu dodnes aktuální úvahu, která je podstatou vznesení žaloby – totiž to, co bylo označeno žalobou jako „vytvoření společného plánu nebo spiknutí“.
 
Podle citace z úvodních ustanovení vzpomenutého tribunálu vytvořili spiklenci  …společný plán nebo spiknutí, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že obvinění plánovali, připravovali a vedli útočné války, které také byly vílkami porušujícími mezinárodní smlouvy, dohody a závazky a porušovali další pravidla vedení válek a válečné zvyklosti.

Dnes ovšem není vítězných mocností, které by měly šanci dosáhnout nějaké shody o vzájemném odsouzení nebo jen posouzení svých válečných skutků. Ale mohlo by nás zajímat, že se pojem spiknutí stal, kromě svého pra-historického porozumění, také součástí mezinárodního práva a mezinárodní politiky. Dodejme, že zločinem, který je předpokladem úspěchu spiknutí, je vystavení veřejnosti do pozice nezúčastněného pozorovatele. Lze proto  také konstatovat, že s velkou pravděpodobností různé nevolené elity, např. ekonomické, vojenské,  zpravodajské, či jak Brzezinski říká „podnikající ve sféře obrany a bezpečnosti“,  využívají a zneužívají situace a rozšiřují svůj mocenský zájem za hranice své legitimity.

Teorie konspirace jsou sice dnes považovány za něco v politologii  nepatřičného,  podobně jako pouštění žilou v lékařství nebo nějaké jiné dnes snadno rozpoznatelné šarlatánství. Přesto ale trestní zákonodárství v téměř  všech evropských zemí obsahuje paragrafy, které se týkají komplotu, zločinného spolčení nebo spiknutí. Podle tradice té které země se pak pamatuje s tresty na zločinné skutky v politice a vojenství, ale i ve státní správě a komerční činnosti. Problémy pak ale vznikají, když je takový společný plán označen spiklenci jako revoluce,  reforma nebo transformace.  A proto nezapomínejme, že lidské dějiny znají  kromě mnoha tyranií i tyranii idejí a hodnot. Jen je někdy obtížné poznat, že tuto tyranii právě prožíváme nebo dokonce tvoříme.