Velice zjednodušeně řečeno se jedná o způsob odškodnění, které by mělo být  vyplaceno po válečném konfliktu poraženým státem vítěznému státu či vítězným státům. Plnění reparací se může odehrávat formou peněžitou, ale i nepen-ěžitou.

  

I přes tento sdílený aspekt ignorace je v současnosti otázka válečných reparací frekventována asi nejvíce v Polsku a Řecku. Bohužel české menšinové koaliční vládě ANO 2011/ČSSD jsou oprávněné mnohamiliardové nároky českého státu až neskutečně lhostejné, přičemž se stále dokola, ovšem zcela neodůvodněně, odvolává na českoněmeckou deklaraci, o které se ještě zmíním později.

    

   

Na rozdíl od Polska mělo být ale Československo za válečné škody odškodněno přímo od západního Německa. Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun, vyjádřeno v dobové měně. Naše země však doposud ob-držela pouhých 230,1 milionu Kčs. Kdybychom byli nadmíru vstřícnými, a to jsme asi již až přespříliš, můžeme k této částce ještě připočítat platby z Německa, které proběhly v 60. letech, a to jako odškodnění obětem lékařských pokusů a nuceně nasazeným. Ani tak se  ale na více než 4% dosavadní úhrady platných československých nároků se dostat nelze.

    

    

Reparacemi se ale též zabývala Postupimská konference tří vítězných velmocí. V protokolu konference, v části III., se nachází příslušné ustanovení o německých reparacích. Jasně se zde říká: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích.“

    

     

Fakt, že se obě strany, tedy ČR a Německo, podle textu odpovědi na moji sněmovní interpelaci na premiéra ČR Andreje Babiše, dohodly, že “nebudou zatěžovat současné vztahy politickými a právními otázkami společné minulosti”, což je současně i přesná citace z podřízenecké, a nebojím se říci protičeské smlouvy z roku 1997, která takto relativizovala válečná utrpení a prakticky z poškozené strany udělala jakéhosi spoluviníka, respektovat prostě nelze. Takto poslušně bychom měli, alespoň podle Babiše, prý spolupůsobit k udržení hodnot jako je poválečné uspořádání Evropy a toto by nemělo být zpochybňován.

   

   

A jak se na poválečné vyrovnání dívají sami Němci? Willi Brand v 70. letech minulého století v Praze nárokované reparace explicitně slíbil, ovšem podmínil je sjed-nocením Německa s odůvodněním, že “přece západní Německo nebude platit i za Německo východní”. Tato podmínka byla poté v 90. letech následně splněna. Hans Die-trich Gencher také přislíbil reparační nároky zaplatit, po sjednocení Německa se “prý sejdeme a rychle dohodneme”. Ale když potom k tomu mělo dojít raději šikovně využili efektivní nástroj v podobě Česku odrodilého Václava Havla a některých jeho kolegů, zejména knížete Schwarzenberga, k sepsání a následné signaci jakéhosi všeobecně odpouštěcího dokumentu, o kterém jsem již hovořil, ale který samozřejmě nesplňuje ani základní právní náležitosti mírové smlouvy, která by jako jediná mohla válečné reparace prominout.

    

   

Reparační nároky byly zakotveny především v Pařížské reparační smlouvě a stále trvají. A jestli by někdo chtěl z našich oprávněných požadavků například odepsat sumu za zkonfiskovaný sudetský majetek, měl by si tuto smlouvu z roku 1946 pořádně prostudovat. V paragrafu A,  je mj. uvedeno, že my, Československo, jsme povinni konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou a také, že konfiskované majetky odpočtou signatární vlády od svého podílu na reparacích. Ovšem toto se sudetského majetku, kterým bych chtěl snad někdo protiargumentovat, rozhod-ně netýká, protože v dalším paragrafu D se již přesněji specifikuje: “Při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoliv Německa a v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací”.

    

Klíčovým představitelům naší země tak uniká zásadní aspekt celého procesu vyplá-cení válečných reparací a tím je spravedlivá kompenzace za všemožná příkoří způso-bená Němci, nad kterými nemůže soudný člověk jen tak “mávnout rukou”.