Není tedy divu, že i dnes pozorně sleduji současné vnitropolitické i mezinárodní dění, které je v poslední době z objektivních důvodů plné různých bezpečnosti se týkajících otázek a informací.

Studenti sice jedním dechem rozumně uváděli, že podle nich k hlavním pozitivům případné vojenské služby patří příprava na krizové situace (84,42 %) a zlepšení fyzické kondice (69,35 %), při dalším nadechnutí však většinově odmítli těchto pozitiv využít. Proti nějaké formě vojenské služby v České republice se vyslovily téměř dvě třetiny středoškoláků. Pokud by však podobná povinnost skutečně nastala, i tak zůstává odpor u více než třetiny studentů. Podobně velký odpor jako proti vojenské službě panuje i v případě nutnosti zapojit se do obrany státu, jelikož tuto možnost odmítají tři pětiny dotázaných studentů.

Aktuálně už není pochyb o tom, že úroveň připravenosti našich občanů, zejména těch mladších, na řešení různých krizových situací je žalostná a že je nezbytným úkolem státu udělat vše pro to, aby se zlepšila.

Když ale na tuto možnost, jak průběžně doplňovat vojenské zálohy, což je pro udržení určité bojeschopnosti zásadní, upozornil náčelník generálního štábu, strhla se veřejná i mediální mela, paní ministryně obrany hned slova šéfa armády zlehčovala a ujišťovala národ (a to dokonce prý za celou vládu včetně premiéra), že nic takového nehrozí atd. K tématu se mnozí sice vyjadřují, ale většinou vyhýbavě (těch několik přímých, rozhodných a jasný názor majících mi jistě promine), neurčitě, protože co kdyby jejich názor třeba neodpovídal názoru těch mocných či výše postavených, nebo snad byl dokonce v nesouladu s veřejným míněním…!

A v tomto úsilí musí hrát, při vší úctě k dobrým úmyslům a vlastenectví jednotlivců, hlavní roli stát, konkrétně politické vedení republiky. Poslance a senátory přece volíme právě proto, aby řídili a rozhodovali. Zatím jsme ale pouze svědky populistických tanečků a opatrného chození kolem horké kaše… Stojíme prostě před zásadním rozhodnutím, zda obnovit povinnost vojenské přípravy, či nikoli, a bez „bouchnutí do stolu“ to nepůjde. Některé evropské státy mají tuto záležitost vyřešenou, buď vojenskou povinnost dlouhodobě nemají a nebudou ji zavádět, nebo ji nikdy nezrušily, nebo ji znovu zavádějí. My prostě musíme říct jasné ano, nebo ne, a to či ono stanovisko podpořit fakty, argumenty, souvisejícími opatřeními, a následně toto nelehké zásadní rozhodnutí podporovat, vysvětlovat a obhajovat. S rozhodnutím o vojenské službě by měla jít ruku v ruce také další rozhodnutí, směřující k tomu, aby lidé na otázku, zda naše děti mají znalosti, dovednosti a návyky, potřebné ke zvládání potenciálních krizových situací, odpovídali jinak a optimističtěji než vloni, tehdy totiž odpovědělo kladně jen necelých 5 % občanů. Zdá se vám to hrozně málo? Mně taky, ale dosud se kvůli tomu naši politici a vysocí úředníci asi v noci nebudí.

Pravděpodobně pochopíte, že a proč mám v tomto směru velké obavy, ale věřte, že bych se velmi rád mýlil…