Nemohu říci, že ji toleruji, nebo uznávám, nebo dokonce podporuji. Beru ji jako fakt a nepřemýšlím o ní. Jsou to vesměs slušní a pracovití lidé, je s nimi legrace a nijak se svou „jinakostí“ ani netrápí, ani nechlubí. Prostě s ní žijí. Přestože pocházejí z několika koutů ČR a jen dva žijí v Praze, mají jedno společné – nejen že nenavštěvují Prague Pride a podobné akce, ale odsuzují je, někdy dokonce podstatně tvrději, než značná část „nečtyřprocentní“ společnosti. Z mnoha různých důvodů, jejichž zásadním (a všem společným) leitmotivem je zlost na pořadatele a účastníky těchto „pochodů hrdosti“. V otevřených rozhovorech říkají: „Na tohle máme být hrdí? Takhle nás vidíte? Tohle přece nejsme my!“

Přesto jsem to nikdy nevzdal a díky tomu jsem se propracoval do poměrně rozsáhlé party „novodobých disidentů“, na což jsem patřičně hrdý. Sdílím ji s mnoha velmi chytrými lidmi, a co je (zdánlivě) paradoxní, je mezi nimi i mnoho bývalých disidentů minulého režimu. Ani jim se totiž nelíbí stav naší společnosti a směr jejího vývoje. Stejně jako já zřejmě nečekali, že se dočkají realizace nejvyšší komunistické ideje, zániku státu. Což je přesně ten stav, do něhož se Česká republika v uplynulých třiceti letech dostala.

Až potud je vše v pořádku. Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku České republiky, mě i ostatním řečníkům dává (cituji) „ ... právo svobodně vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Co mě osobně zarazilo (už vzhledem k osobě údajného svolavatele), byla forma, kterou své názory vyjadřovali někteří řečníci. Zvláště závěrečné vystoupení pana Černohorského, kterého jsem do té doby neznal, tomu nasadilo korunu. Takovou snůšku nenávistných útoků a vulgarismů jsem snad na veřejnosti ještě nezažil. Nevydržel jsem poslouchat až do konce a prostě jsem odešel.

Tou druhou je kontrast této demonstrace s akcí, pořádanou jen o několik dnů dříve – v pořadí již 4. ročníkem Vlasteneckého setkání na zámku Příčovy dne 13. 8. 2022. Proč? Ačkoliv se jedná o víceméně soukromou akci na soukromém pozemku, od prvního ročníku je trnem v oku lidem, kteří podporují současné trendy vývoje českého státu. Je doprovázeno „protesty aktivistů“, promenujících se s (netuším proč) ukrajinskými vlajkami po hranicích pozemku a nenávistnými komentáři v médiích. Přestože se jí zúčastňují prakticky výhradně vzdělaní a odborně kvalifikovaní lidé, mediálně známé osobnosti a bývalí i současní politici z různých politických stran.

A pointa? V ČR je stále více lidí, nespokojených se současným vývojem, kteří mají tendenci se spojovat. Představitelé mnoha těchto skupin mají i politické ambice, ačkoliv prakticky nic nevědí o politice, stejně jako nevědí nic o ekonomice, bezpečnosti nebo řízení státu. Svou neznalost často nahrazují hlasitostí projevu a vulgarismy, podle hesla „čím víc budu řvát, tím víc budu vidět a tím víc lidí mi bude fandit“. Ti nejsou současnému režimu, reprezentujícímu zájmy zahraničních korporací a jeho tzv. „politickým představitelům“, nijak nebezpeční. Svou rétorikou a hulvátstvím spolehlivě odpudí ty, kteří by se sice také rádi k něčemu podobnému přidali, ale bez toho řevu a sprosťáren. Je dost možné (a ledacos tomu nasvědčuje), že některé z nich si současný režim i uměle pěstuje. Jejich vystoupení mají stejné dopady na vnímání vlastenecké scény "nezúčastněnou veřejností", jako Prague pride a podobné akce na vnímání homosexuálů (bez urážky a jakýchkoliv vedlejších myšlenek).