Tedy formu vládnutí, v němž je parlament orgánem reprezentujícím lid resp. národ a je jím obdařen primárně zákonodárnou mocí.

Je to v současnosti naprosto převládající forma vlády v zemích světa a zejména všech států euroamerické civilizace. V těchto státech je vláda odpovědná parlamentu, v českých podmínkách Poslanecké sněmovně, což v článku 68, odst. (1) také definuje česká Ústava.

Podle článku 6 Ústavy ČR „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Což svým slibem stvrzují i poslanci, kteří mimo jiné při svém zvolení prohlašují, že „ Slibuji na svou čest a svědomí, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Ústava České republiky v článku 62, v odst. (1) mimo jiné říká, že: „Návrh zákona o státním rozpočtu podává vláda.“ A v odst. (2), že: „Tyto návrhy projedná na veřejné schůzi a usnáší se na nich jen Poslanecká sněmovna.“

Ústava tedy jasně definuje role a postavení Poslanecké sněmovny a vlády. Vláda má právo navrhovat, Poslanecká sněmovna schvalovat. A také vládě ukládat, vládu korigovat, kontrolovat, vést k odpovědnosti atd., atd.

Podle Ústavy tedy není ministr financí správcem státní pokladny, tou je Poslanecká sněmovna, zejména prostřednictvím svého rozpočtového výboru. Ministr financí je toliko pokladník, který je povinen řídit se úkoly, pokyny, nařízeními a zákony, které mu k tomu Poslanecká sněmovna stanovuje.

Ministr financí nemá v parlamentní demokracii právo ani kompetenci Poslanecké sněmovně jakkoli a cokoli nařizovat, přikazovat ani ukládat, či si vynucovat. A už vůbec ne metodami ne nepodobnými nátlaku, vyhrožování a vydírání. Naopak má povinnost naslouchat, poslouchat a respektovat názory Poslanecké sněmovny a plnit úkoly a zadání, které mu Poslanecká sněmovna uloží.

Jestliže Poslanecká sněmovna projedná ve dvou gesčních výborech (výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a v rozpočtovém výboru) vládní návrh zákona o státním rozpočtu a shodně odhlasuje změnu parametrů vládního návrhu, je jejím plným právem tuto změnu odhlasovat i na své schůzi.

A to tím spíše, že se jednalo o změnu, která upravila vládní návrh tak, že jednotlivé výdaje byly upraveny lépe, účelněji a také hospodárněji než navrhla vláda.

Navíc ministr financí obhajoval vládní návrh prokazatelně zcela neodborně,nekompetentně, nepravdivěv rozporu s realitou i s koaliční smlouvou, kterou podepsal a na základě které mimo jiné získal i důvěru parlamentní většiny, v rozporu s potřebami velké voličské skupiny a také v rozporu se zájmy České republiky a jejího dalšího rozvoje. Prostě žvanil nesmysly.

Ale oč méně prokázal svou kompetentnost a odbornost, o to agresivněji metodami výše popsanými hájil vládní návrh rozpočtu tím, že Poslanecká sněmovna musí schválit zákon o státním rozpočtu tak, jak ho schválila vláda.A to i přesto, že vláda zákony neschvaluje, pouze navrhuje a Poslanecká sněmovna v případě zákona o státním rozpočtu je ta, která má mandát ke schválení státního rozpočtu ve znění, které ona uzná za vhodné.

Ve fungující firmě by si asi jen velmi těžko mohl něco takového dovolit pokladník vůči vedení firmy. Pokud by něco takového zkusil, asi by na hodinu letěl.

Ve fungující parlamentní demokracii, kde poslanci rozhodují v souladu se svým poslaneckým slibem a také v souladu s ústavou definovanými kompetencemi, by se jen těžko mohlo stát, že svéprávní poslanci, včetně předkladatelů pozměňovacích návrhů, které byly navíc gesčními výbory schváleny, podlehnou nátlaku vlády, jejíž členové tvoří většinu tzv. koaliční rady, tedy orgánu, který nemá v ústavě oporu, a své vlastní rozhodnutí o změně zákona o státním rozpočtu na schůzi nepotvrdí při hlasování. Řada z nich se hlasování zdržela, někteří se ho dokonce raději ani nezúčastnili.

A protože to není v tomto volebním období poprvé, je zřejmé, že hlasování v Poslanecké sněmovně plné nováčků a „nepolitických odborníků“buď není svobodné anebo nejsou hlasující poslanci svéprávní a jejich vědomí a svědomí se mění i ve zcela zásadních věcech ze dne na den.

V každém případě jsou demokratické principy dělby moci v českém modelu parlamentní demokracie poněkud deformovány. Poslanecká sněmovna zjevně neplní svou ústavou zakotvenou roli a povinnost a vládu nejenže nevede k zodpovědnosti, ale neplní ani svou ústavně zakotvenou úlohu zastupovat své voliče, občany České republiky.

A tím je i narušena rovnováha zákonodárné a výkonné moci, což je první krok posunu od parlamentní demokracie k autoritářskému systému, kde nerozhodují občany volené zákonodárné sbory, ale jiné autority.

A pokud tyto jsou tyto autority vybaveny i nepřiměřeným vlivem v dalších segmentech demokratického systému, jako jsou média či ekonomické struktury, za nečinného přihlížení Parlamentu flagrantně porušují některé zákony, například zákon o střetu zájmu, je jenom otázkou času, kdy si začnou vynucovat svými nevybíravými metodami další mocenský vliv a další nestandartní podíl na státní moci a posun od autoritativního systému vlády k diktatuře.

V evropské historii je příkladů podobného postupného selhávání demokratických principů celá řada. Nikdy nekončí pro občany dané země dobře, ať už se na jeho konci objeví nový Berlusconi či nový Franko.

Na změnu je ještě čas, ale už ho není mnoho.