Před lety začal velmi optimisticky tzv. restartem vztahů, který nejlépe charakterizovalo setkání s ruským prezidentem Medvěděvem v Praze. Zdálo se, že vzpomínky na válku v Gruzii strašily jen analytiky na obou stranách a mladý ruský politik neskrýval své sympatie k liberalismu a svou ochotu ke kompromisům ve vztahu k Západu.

Pak přišly volby v Rusku a dlouho plánovaná výměna hlavy státu a náhle vše bylo jinak. Slunce zapadlo a z obou stran začal foukat studený vítr. Mělo to zvláštní dopad – v mnoha zemích v sousedství Evropské unie se rozhořely barevné revoluce, které tentokrát už dostávaly jiné než květinové názvy: Arabské jaro či Majdan. V Lybii se poprvé dostala ke slovu hrdinka mého vyprávění Victoria N.. Pravda, tehdy ještě jako členka „dámského klubu“ vedeného tehdejší ministryní zahraničních věcí Spojených států Hillary Clintonovou.

Lybijská revoluce byla mimořádně úspěšná, z kdysi nejbohatší africké země se stal zhroucený stát bez fungující infrastruktury, zato se dvěma vládami a nekonečnými konflikty mezi islamisty. Provést stejnou operaci v Sýrii se nepodařilo, protože staronový ruský prezident Vladimír Putin překazil možnou západní intervenci svými pohrůžkami. Bylo jasné, že je třeba v budoucnu eliminovat podobné sabotáže americké politiky. Nejsnazší cestu k tomuto cíli představovalo využití ruského pronájmu přístavů na Krymu. Bez nich si podobné zasahování do amerických plánů už nebude moci dovolit. Konec konců, bývalý ukrajinský prezident Juščenko se o vypovězení nájemní smlouvy neúspěšně snažil už dávno.

Tehdy přišla hvězdná chvíle paní Victorie. Dostala možnost uplatnit své lybijské zkušenosti. Prokázala, že je nejen žena činu, ale také silných slov. A načasování krvavé revoluce v Kyjevě pokazilo ruskému prezidentu jeho zasloužený triumf, když se radoval z úspěchu Zimních olympijských her v subtropické Soči. Náhle se mu jako memento vrátily vzpomínky na 8. 8. 2008. Tehdy byl v Pekingu na zahájení letní olympiády a v Jižní Osetii vypukla válka.

Možná proto tenkrát nevyčkával jako jindy v podobných situacích a v rekordně krátké době došlo k anexi Krymu, čímž poněkud devalvoval výsledky Majdanu. Ukrajina bez Sevastopolu nebyla tak cennou kořistí a poměr nákladů a zisku již nevyzníval pro USA tak příznivě. Proto se také americko – ruské vztahy dostaly na samou hranu možného válečného konfliktu. Je pravděpodobné, že mu zabránila pouze fatální neschopnost ukrajinských ozbrojených sil. S určitými typy spojenců se do války jít nedá, to si Američané dobře pamatují z Vietnamu.

Paní Victoria pak dostala příležitost projevit svou zálibu v barevných revolucích, takže v posledním roce navštívila Kavkaz, Střední Asii, Balkán. Výsledky se s Kyjevem srovnat nedají, holt Jac je jen jeden... Ale snaha byla vidět.

Pak se stalo něco divného. Letos 9. května při vojenské přehlídce pochodovaly po Rudém náměstí v Moskvě také čínské a indické jednotky, a to pod ruským velením, což představovalo zhmotnění nejhorších scénářů amerických politologů. A prezident Barack Obama si náhle vzpomněl na to, že Ukrajina není centrem všehomíra, že má problémy s Íránem, Sýrií, Severní Koreou a že bez účasti Ruska si s nimi těžko poradí.

A tak americký ministr zahraničí John Kerry doprovázen paní Victorií zamířil na setkání se svým ruským protějškem do Soči. Zatímco si oba ministři vyměňovali zkušenosti s pěstování brambor a rajčat, paní Victoria vrhala nesouhlasné obličeje a vůbec dávala najevo to, co naplno řekl její oblíbenec Arsenij Jaceňuk – že zná lepší lázeňská města než je Soči. A bylo ještě hůře – ke dvojici ministrů se připojil Vladimír Putin a konverzoval s nimi čtyři hodiny. Výsledkem jednání byl nabitý cestovní program paní Victorie, která letěla do Kyjeva a pak Moskvy a všude opakovala, že je třeba dodržovat Minské dohody.

Dohody, jejichž signatářem Spojené státy nejsou, na nichž se nepodílely a do jednání se mohou zapojit teprve po vytvoření zvláštní subkomise. A změnu americké politiky, s níž nesouhlasí, musí Kyjevu vysvětlovat právě paní Victoria N.. Diplomacie je občas velmi náročné povolání.