Ostatně sám Fico tomuto výkladu napomohl, když prohlásil před volbou, že ji chápe jako referendum o sobě samém. Toto prohlášení nepochybně plynulo ze sebejistoty, Fico asi ani v nejhorších snech nepředpokládal svoji porážku. Jenomže ona to není jen porážka jednoho člověka nebo jeho strany a praktikované politiky. Ona je to porážka politiky jako takové.

Když jste poslouchali před- i povolební projevy Andreje Kisky, museli jste zaznamenat podivuhodnou věc: Ani jedinkrát se nevyjádřil politicky. Jeho rétorika se stále točila kolem teze: jsem tu pro občany, zastupuji občany, vyvažuji mocenský monolit vlády a parlamentu v zájmu lidí. To jsou věty, které v našem kontextu důvěrně známe, a to za posledních pětadvacet let nejméně dvakrát v krystalicky čisté podobě. První podobné věty soustavně vyslovoval Václav Havel. Také on se považoval za protiklad standardních demokratických institucí, jako jsou politické strany, parlament a vláda. Také on stále mluvil o tom, že president je nadán povinností i právem jednat v zájmu občanů, a to i tehdy, kdy jimi nebyl přímo volen, jeho volba byla zprostředkovaná právě parlamentem a nezbytnou dohodou politických stran. Andrej Kiska má navíc bonus v podobě přímé volby, jemu se podobné věty vyslovují snadněji, protože se může hájit mandátem obdrženým od občanů bezprostředně. Jestliže se Havlovi po celou dobu jeho politické činnosti vyčítala apolitičnost a snaha o takzvanou nepolitickou politiku, pro nového slovenského presidenta to, zdá se, může platit rovněž, alespoň soudě podle jeho prozatímních výroků.

Druhý český politik, od něhož známe obdobné pojmosloví, je Andrej Babiš. Ani on ještě nikdy nevypustil z úst explicitní politickou větu, neřkuli ideový postoj a názor. Je vysoce pravděpodobné, že ani žádný nemá. Z celého jeho působení je zřejmé, že nepovažuje politiku za způsob uskutečnění myšlenek, ale pouze uspokojení zájmů. Jeho manažerský přístup je doslova a do písmene nepolitický. A také on stále opakuje věty, obsahující slovo občan, lidé či lid, a to v souvislosti s tím, co občany či lid zajímá, čím se trápí a co on přišel napravit či zlepšit.

Andrej Kiska je tak zcela zjevným pokračovatelem téže linie, do níž bychom mohli pohodlně vtěsnat ještě amerického presidenta Obamu či příštího ukrajinského presidenta Porošenka. Jako by nastával nikoli úsvit, ale totální soumrak demokracie v podobě, jakou známe po roce 1989 a jakou jsme si spontánně volili tím, že jsme odmítli tehdy vládnoucí komunismus. Zdá se, že éra politiky jako vyjádření idejí a ideologií je pryč. Že se politika stává jen technologií, jak uspokojit nějaké zájmy. Nelze vyloučit, že ty zájmy jsou oprávněné a jejich uspokojení žádoucí. Nicméně politika to není. Je to útěk od politiky. A ten podnikáme my všichni, kdo se pro něj svou volbou rozhodujeme – v Americe, Česku, Slovensku, či na Ukrajině. My všichni chceme to dobro. Ale za jakou cenu? Za cenu svobody?

Petr Žantovský