Tento způsob řešení sporů vede k rodičovským bojům „kdo s koho“, namísto přirozeného - a s právy dítěte konformního - rozdělení péče mezi oba rodiče. Dosud přežívající způsob rozhodování tak jen prohlubuje konflikt mezi rozcházejícími se rodiči a tím vlastně navyšuje agendu, kterou je potřeba řešit. Na ní se pak živí mnoho sociálních pracovnic, advokátů, znalců z oboru psychologie, ale především soudců a soudkyň, kteří opatrovnické spory rozhodují. Ti si pak ještě licoměrně stěžují na svou přetíženost - způsobenou jejich vlastními metodami práce.
Americký profesor Stephen Baskerville napsal: „Byrokracie se často rozmnožují tak, že vytvoří právě ten problém, kvůli jehož řešení vlastně existují.“ Pro takové chování se systému, který měl původně chránit děti, někdy přezdívá i opatrovnická justiční mafie. A jestliže naše nejvyšší soudní instance - Ústavní soud - tento postup obecných soudů posvěcuje, lze jej oprávněně nazývat hlavou této mafie. Ústavní soud má přitom chránit základní lidská práva občanů, třeba i „proti všem“, ne se podílet na jejich pošlapávání.
Zhruba jednou za pět let se odsud ozve jakýsi výkřik do tmy. Někteří osvícenější ústavní soudci vytvoří pár judikátů, podporujících vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou péči. Přiznám se, že příliš nerozumím smyslu těchto nálezů, snad kromě vytváření iluze spravedlnosti. Když jinak po celou dobu Ústavní soud produkuje v mnohonásobně větší míře rozhodnutí přesně opačná.
Je šance, že Ústavní soud konečně začne dělat to, co má? Tedy chránit ústavní práva rodičů a dětí, skutečně a důsledně? Nikoliv pouze několika málo judikáty, které pak v drtivé většině případů ani sám nerespektuje. Nebo se začne něco dít, teprve až poškození občané přijdou za soudci a vezmou spravedlnost do vlastních rukou, ve jménu svých dětí?
(text otevřeného dopisu předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému)