A tak třeba Britové šli do války s Německem v září 1939 kvůli územní celistvosti Polska a v Jaltě přihlíželi dalšímu dělení Polska podle Stalinových požadavků.

Připomeňme, že z ruské strany bylo, před zahájením válečné operace na Ukrajině 24. Února, několik měsíců vedeno neúspěšné jednání s klíčovými politiky Západu. Připomeňme si, jak generální tajemník NATO – a zdaleka nebyl sám – v té době tvrdil, že je věcí každé suverénní země rozhodnout se, zda chce být součástí NATO či nikoliv. A to se podle něj týkalo i Ukrajiny.

Rusko se naopak obávalo umístění základen NATO, vybavených raketami s jadernými náložemi, na území Ukrajiny, prakticky tedy v předpolí Moskvy a Petrohradu. Rusko před vojenskou operací deklarovalo, že by Ukrajina měla být do budoucna zemí, stojící mimo vojenské pakty (tedy neutrální) a také zemí demilitarizovanou. Ten druhý požadavek by bylo možné uskutečnit za předpokladu bezpečnostních záruk ze strany klíčových zemí Západu, ale také Ruska a třeba i Číny a Indie. Konec konců, na evropském kontinentu jsou dvě země, které dlouhodobě užívají statut neutrality, z čehož vyplývá jejich nezapojení do vojenských bloků. Jak u Finska, tak i u Rakouska vzniklo toto uspořádání na základě smluvního ujednání s bývalým Sovětským svazem. U Finska to bylo v roce 1948 a u Rakouska v roce 1955. Sovětský svaz i nástupnická země býv. SSSR – Rusko - tyto smlouvy striktně dodržovaly. A to je myslím důležitý precedens i pro dnešek.

Problémem analytiků zpravodajských služeb Západu a dalších západních institucí, které připravují informace pro rozhodování vlád klíčových zemí, bylo, že špatně odhadli poměry sil mezi Západem a Ruskem.

Představa o Rusku jako o zemi v zásadě zaostalé, zkorumpované, s neefektivní ekonomikou a s diktátorským režimem, vyhovovala skvěle propagandistické mašinérii Západu a může být do určité míry i oprávněná. Rusko však není ani Venezuelou či Íránem anebo Sýrií. Není tedy zemí, která má v zásadě omezené ekonomické možnosti a kterou je možné uvalením sankcí srazit ekonomicky do kolen.

Rusko má ucelenou surovinovou základnu, ohromné zásoby energetických surovin, rud průmyslových kovů, vzácných zemin. Ale je také schopno vyvážet do světa každoročně desítky milionů tun pšenice. Je to zajímavé, neboť bývalý SSSR desítky milionů tun pšenice naopak dovážel. Ruská ekonomika je tedy v zásadě schopna fungovat autarkně. A to nikoli na úrovni Severní Koreje, jak se mylně domnívá jeden český významný ekonom.

Kromě toho stratégové, kteří připravovali rozhodnutí pro vlády Západu, jaksi přehlédli, že Rusko už v lednu uzavřelo s Čínou a s Indií kontrakty, zajišťující odběr ruského plynu a ropy v těchto zemích. Sankcí vůči Rusku se účastní zhruba 40 zemí. To je jistě počet úctyhodný, ale vedle těchto zemí stranou zůstala prakticky celá Latinská Amerika, Afrika a významná část Asie, tedy země, které se sankcí vůči Rusku neúčastní.

Přesto, že byly Rusku obstaveny v západních bankovních domech devizové rezervy v objemu 400 mld. dolarů, nemá Rusko nouzi o disponibilní peníze. Tím, že se do Ruska nevyváží ze Západu zboží, ruská obchodní bilance rozhodně nestrádá, protože je Rusko schopno vyvážet své produkty na jiné trhy.

Několika obratnými manévry se Rusku podařilo stabilizovat také svou měnu – rubl. Nikdy nebyla silnější vůči dolaru, nežli je nyní. Zdá se tedy, že ekonomická stránka boje mezí Západem a Ruskem se nevyvíjí právě podle představ Západu. Monstrózní sankce, uplatněné vůči Rusku ze strany Západu, nevedou a nepovedou k ruskému státnímu bankrotu.

Zdá se, že pokles životní úroveň ruského obyvatelstva v důsledku poklesu výkonnosti ruské ekonomiky a reálných příjmů obyvatelstva o cca 8% žádný velký politický otřes v Rusku nezpůsobí. Rusové jsou zvyklí se v případě potřeby uskromnit.

Bohužel, k podobnému poklesu reálných výdělků dojde také v zemích Západu. V zemích střední a východní Evropy inflace může dosahovat hodnot mezi 15 – 20%. To je konec konců očekávatelný vývoj také v České republice. Snad s výjimkou několik států s nízkou inflací jako je Švýcarsko s realistickou vládou a národní bankou, budou všechny ostatní státy Evropy zasaženy vysokou inflací.

Ceny plynu se meziročně zvýšily o desítky procent a ještě není tomuto zvyšování konec. Podobný vývoj je i u elektrické energie. U pohonných hmot platíme meziročně o cca 50% více a ještě nejsme u konce. V důsledku růstu cen pšenice na světových trzích, ale také dalších zemědělských komodit, dochází k postupnému, ale intenzivnímu nárůstu cen chleba, pečiva a dalších výrobků.

Alfa a omega celé nepříznivé situace…

…je jednoznačně válka na Ukrajině. Ta de facto zvyšuje ceny všech surovinových komodit. Po jejím skončení lze očekávat jejich více nebo méně rychlý pokles, blízký předkrizové úrovni.

Řekněme si otevřeně, že každá válka skončí tehdy, když dojdou peníze na patrony anebo když dojdou patrony. Vojenské arzenály Západu, jsou již poněkud vyprázdněné. Ukrajinská armáda tak nemá čím střílet. A i když ukrajinští vojáci projevují velkou statečnost a jsou dobře připraveni západními instruktory k boji, na lépe připravenou, profesionální armádu Ruska prostě nestačí. Ruská armáda má bojové zkušenosti z Čečenska či ze Sýrie. Ruští generálové se nevydali na Ukrajině cestou, kterou kdysi zvolila Rudá armáda ve Stalingradu, kde Sověti bojovali dům od domu a jejich lidské oběti v této operaci byly nesmírné.

Dnešní ruská armáda používá k boji raketomety, dalekonosná děla, ale také třeba termobarické bomby a zdá se, že její výzbroj je minimálně po technické stránce srovnatelná s těmi nejvyspělejšími zbraněmi, dodávanými Ukrajině ze Západu. Ruský postup v Luhanské oblasti byl pomalý, ale nezadržitelný. A podobný osud čeká zřejmě také Donbaskou oblast.

Zdá se, že Rusku ani peníze ani patrony, jak jsem zmínil, nedocházejí. Naopak země Západu si těžko mohou dovolit dodávky např. takového množství tanků či děl, která požaduje ukrajinský prezident, protože je prostě nemají.

Je zřejmé, že ukrajinská armáda za této situace není schopna ruské zábory území Ukrajiny vojensky získat zpět. Ruská armáda naopak nebude mít pravděpodobně zájem postupovat po obsazení celého Donbasu do centra Ukrajiny.

Nastal tedy vhodný okamžik ukončit tento konflikt, který nevede k ničemu dobrému (a nevedl k ničemu dobrému od začátku).

Je otázkou, zda Rusové po obsazení více méně ruskojazyčných oblastí na jihu a východě Ukrajiny, budou mít zájem získat v zásadě ruskojazyčná města Charkov a Oděsu.

Získáním Oděsy Ruskem, by znamenalo vytvořit z Ukrajiny vnitrozemský stát.

Ukrajinská válka vlastně ve svých důsledcích znamená útok na životní úroveň evropského a pak zejména středo- a východoevropského obyvatelstva. To, že pokles životní úrovně bude znamenat značné politické pnutí v jednotlivých postižených zemích, lze reálně předpokládat.

České předsednictví – je otázka, zda je toho reálně vůbec schopno - by mělo vést Evropu k míru s Ruskem. K vyjednání udržitelného míru mezi Ukrajinou a Ruskem v první řadě. A k narovnání vztahů s Ruskem, alespoň do té míry, jak to bude momentálně možné. Bohužel, ministr zahraničí Lipavský se pokusil na počátku českého předsednictví EU mistrovat německou vládu kvůli nedostatečné podpoře Ukrajiny. K čemu taková slovní pyrotechnika?

Evropské politické elity, které se velmi silně angažovaly ve prospěch Ukrajiny, se prostě musí smířit s tím, že ukrajinské tanky do Kremlu vítězně nevjedou. A že je potřeba hledat v nastalé situaci realistické řešení. Tím ale není ani vojenská porážka Ruska ani jeho ekonomické zničení.

Na prvém místě by tedy předsednická země EU, tedy Česko, mělo vidět zájem svých občanů a zájem občanů Evropské unie. Tento zájem je neponičit výdobytky sociálního státu a neuvrhnout široké vrstvy evropského obyvatelstva do situace výrazného poklesu životní úrovně.