Česká kotlina se i s oblastmi přilehlými nachází v mírném podnebném pásu, nezažíváme proto extrémní mrazy ani horka, v porovnání s jinými částmi planety Země se u nás hrozivě netřesou zemské desky, nesoptí vulkány, lesy nespalují požáry kalifornských rozměrů, města a obydlí nejsou zaplavována a pustošena rozvodněnou Žlutou řekou apod.

Ano, i u nás musíme čas od času čelit přírodním katastrofám, které sice nikdy nezpůsobí tolik ztrát životů ani materiálních škod jako jejich hrozivější varianty jinde ve světě, ale prostě se i u nás občas vyskytnou.
V těchto souvislostech mě zaujal článek Tísňové linky v krizích padají. Řeší to vnitro., zveřejněný 3. února letošního roku na serveru Novinky.cz, ve kterém jsem se (sice s několikaměsíčním zpožděním, ale přece) dozvěděl, že v době, kdy se přes naše území vloni v říjnu přehnal orkán Herwart, způsobilo enormní množství telefonátů na tísňové linky 112 a 150 po celé republice (až 5 tisíc hovorů během jedné hodiny) kolaps celého systému tísňového volání, který prostě takové množství nepobral. Konstatovala to zpráva ministra vnitra, ve které se také uvádí, že systém je připraven zvládnout běžně 1300 až 1500 hovorů, což byl počet zaznamenaný v lednu 2007 při orkánu Kyril.


Jenže při Herwartovi bylo toto číslo překročeno trojnásobně. Ani posílení telefonních tísňových pracovišť nepomohlo, protože nestačila technika. Šéf Hasičského záchranného sboru generál Drahoslav Ryba k tomu podotkl, že lidé sice museli čekat, ale nikdo v důsledku toho nezemřel ani nevznikly jiné vážné problémy. Dodejme jen díkybohu, jsme doopravdy dětmi Štěstěny! Umím si totiž reálně představit celou řadu situací, kdy životy lidí mohly záviset právě na rychlé a přesné komunikaci.

V článku avizovaná snaha Ministerstva vnitra ČR zpracovat podrobnou analýzu zmíněného kolapsu včetně prověření chování radiokomunikačního systému PEGAS a příčin výpadků mobilních operátorů, je chvályhodná, stejně jako záměr navýšit počty analogových radiostanic u jednotek dobrovolných hasičů v obcích. Tyto radiostanice jsou totiž dnes mnohými „chytrými“ pokládány jen za vhodné exponáty do technického skansenu… a ejhle, ono se ukazuje, že tam nepatří a že mohou být v mnoha situacích použitelnější než supermoderní komunikační prostředky.  

I přes proklamovaná poučení ze situace, která vznikla v průběhu orkánu, mě ale nemůže nenapadnout rčení o příchodu s křížkem po funusu. Není smutné a špatné, že se většinou začnou věci řešit až poté, když se varování a obavy potvrdí v praxi? Nebo jsme si skutečně byli jistí, že na tísňové linky nebude nikdy volat víc lidí než v roce 2007?

Jistě, nemůžeme se připravit na úplně všechno, jsou situace, které nejsme schopni ovlivnit, nevíme, jestli při lesních požárech zaprší nebo bude naopak foukat horký a suchý vítr, neumíme zajistit, aby při povodních přestalo pršet. Měli bychom ale kvalifikovaně předpokládat, že příští živelná katastrofa může přijít s větší razancí než ta předchozí, a hlavně se na tu příští krizovou situaci co nejlépe připravit. Samozřejmě v návaznosti na reálné ekonomické možnosti, ale zároveň vždy s vědomím, že na záchraně lidských životů bychom neměli šetřit. V rámci těchto objektivních mantinelů bychom se měli umět pohybovat s co největší jistotou, že děláme vše tak, abychom přírodní katastrofy či pohromy vždy dobře vyřešili a měli čisté svědomí, že jsme v maximální možné míře minimalizovali jimi způsobené škody.

Stát nemůže ale vše zajistit, ochránit a vyřešit jen vlastními silami a činností složek integrovaného záchranného systému. Před prací těchto profesionálů smekám pomyslný klobouk, ale zároveň opakovaně tvrdím, že stát má povinnost vytvořit takové podmínky, aby se lidé mohli a uměli v krizových situacích v mnohém ochránit sami, případně státním silám ještě smysluplně pomoct. Stát prostě musí vytvářet podmínky k neustálému zlepšování branné připravenosti obyvatel.


Nedávný rozsáhlý průzkum střediska analýz a empirických výzkumů SANEP k problematice bezpečnosti a branné výchovy mimo jiné prokázal, že naši občané většinově věří integrovanému záchrannému systému a spoléhají na něj. Lidé jsou ale také zároveň připraveni a ochotni pomáhat nejen sami sobě, ale i profesionálním záchranným složkám, ale nevědí vlastně jak. A z toho mrazí. V historii najdeme mnoho příkladů, kdy se podcenění nebezpečí a nedostatečná příprava na něj fatálně nevyplatily.

Dlouhodobě a opakovaně nabízím příslušným ministerstvům spolupráci a pomoc Sdružení sportovních svazů České republiky, kde je zastoupena většina sportovně branných či branně technických specializací, které jsou důležité pro zvládání různých krizových situací. V minulém volebním období jsem byl reprezentanty těchto orgánů vždy vyslechnut, blahosklonně ujištěn o důležitosti a společenské nezbytnosti rozvoje branně technických sportovních disciplín, zejména u dětí a mládeže, ale tím to končilo.

Naše sportovní svazy a kluby přispívají ke zvyšování branné připravenosti prakticky denně, prostřednictvím speciálních projektů se snažíme aktivovat i veřejnost, zejména děti učíme potřebným branným dovednostem, ale koordinaci řešení krizových situací se státem bez státu prostě zajistit neumíme. I přes mnohá odmítnutí či nepochopení ze strany státních institucí a jejich, pro mě nepochopitelnou, liknavost nehodlám rezignovat a budu na nutnost kvalitní branné připravenosti lidí poukazovat i nadále. Nechci totiž zažít, abychom při příští živelné katastrofě sčítali škody a dělili je na ty, které způsobily samotné živly a nemohli jsme jim zabránit, a na ty, které jsme zavinili sami tím, že jsme jim nedokázali předejít.   

Ano, žijeme sice v mírném a poměrně bezpečném prostředí, ale může někdo zaručit, že nás nepotká nic horšího než orkán Herwart? Já bych za to hlavu na špalek rozhodně nepoložil!

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že jsem se dnes nezabýval geopolitickou situací na našem území ani nebezpečím katastrof, které se České republice zatím naštěstí vyhýbají. Mám na mysli katastrofy, které způsobují lidé a které proto mohou být mnohonásobně nebezpečnější než ty způsobené přírodními živly. O nich třeba někdy příště.