V Americe se rozbíhá debata, jak je nebezpečné zahrávat si s krachem státních financí USA (defaultem), který by mohl přijít, pokud se do léta nepodaří dohodnout zvýšení stropu pro státní zadlužení. Ministryně financí Janet Yellen minulý týden informovala Kongres, že federální dluh může narazit na strop už nyní, ve čtvrtek 19. ledna. Ministerstvo financí bude pak muset přijmout „mimořádná opatření“, kterými se pokusí získat čas pro hledání řešení. Ale všechny možnosti takového manévrování mohou být vyčerpány už v červnu.

Analytici teď zkoušejí odhadnout, jak to dopadne vzhledem k tomu, že vedení sněmovny se ujali těsnou většinou Republikáni. Bank of America soudí, že špatně. Goldman Sachs vidí riziko defaultu, které je největší od roku 2011, kdy to bylo taky nahnuté. Ale má se za to, že když se to znovu přiblíží, zákonodárci se vzpamatují a něco dohodnou.

Podle dalších pozorovatelů je to však mnohem nebezpečnější. Trhy od roku 2011 podstatně nabyly na objemu a obchodování je mnohem rafinovanější. Rizik přibylo. Kdyby na to došlo, default by spustil masový výprodej dolarových aktiv, a to by mohlo trhy úplně ochromit. Vláda už chystá podmíněná opatření pro případ defaultu, píší New York Times, ale podle některých bývalých vládních úředníků nelze stoprocentně spoléhat na to, že budou naprosto neprůstřelná a na katastrofu nedojde.

https://www.nytimes.com/2023/01/17/business/economy/debt-limit-wall-street-plan.html

Na názorové stránce Washington Post píší dva významní akademici o přehlíženém tématu, který s tím souvisí – jak posílit rozpočtové příjmy.

První podepsaná je Natasha Sarinová – učí na Yale Law School a nedávno byla poradkyní ministryně financí Janet Yellenové, má tedy přístup k aktuálním datům. Druhý spoluautor je známější – Lawrence Summers je harvardský profesor ekonomie, byl ministrem financí na přelomu tisíciletí, a potom ještě ekonomickým poradcem prezidenta Baracka Obamy. Oba patří do tábora Demokratů, jako ostatně celý Washington Post.

Výběr daní je úkolem finančních úřadů IRS, ale ty jsou tragicky podfinancované, přestože jim nový zákon o redukci inflace výrazně přidal. Podle autorů i dvojnásobek by bylo málo, protože IRS mají zastaralou technologii, nemají lidi, nemohou si dovolit systematičtější kontrolu milionářů ani podstatněji početných „partnerů“ podobných našim OSVČ, takže jim peníze unikají mezi prsty. Navíc je toto selhávání výběru od podnikatelů nespravedlivé vůči zaměstnancům, kterým se daň automaticky strhává ze mzdy. Za těchto okolností finanční úřady vyberou jen malý zlomek toho, co by mohly. Nabízejí tak další argument, že škrty nejsou jediná cesta k vyrovnanějším státním účtům.

https://www.washingtonpost.com/opinions/2023/01/16/republicans-house-irs-tax-service/

Když to tak čtu, je zřejmé, že americká doporučení míří přesně opačným směrem než naše vláda. Ta zrušila EET, protože považuje daně za jakýsi dobrovolný příspěvek poplatníka podle vlastního uvážení. Kontrola jen zbytečná, stačí věřit. Přemýšlení o tom, jak peníze vybrat, to je pod její důstojnost, ale na vydávání peněz na zbraně a Ukrajinu je kadet.

Nejde však jen o občanské nadouvání. Co je horšího, Fialova vláda nemá obavy ze schodků a dluhů, protože tenhle mrak má stříbrný okraj - když se ukáže, že na veřejné služby nemáme, budeme je muset zprivatizovat. Samozřejmě, že do rukou odpovědných investorů, a ne nějakých lumpů, kteří pak nevědí, s kým se podělit.

Ale vraťme se ke starostem demokratických akademiků v USA. Zneklidněli poté, co se vedení federální Sněmovny reprezentantů ocitlo v rukou Republikánů, a to ještě nevíme kterých. Vývoj volby předsedy ( speaker) sněmovny byl v režii dvaceti republikánských vzbouřenců, kteří nakonec svoji podporu zobchodovali za větší prostor pro nesouhlas v běžném sněmovním provozu.

To je obecně správné, americký Kongres je extrémně centralistický a s loajálními poslanci se příliš nevybavuje. Prosadí se jen ten, kdo dokáže dostat vládu opravdu do úzkých. To se odehrává nejen při hlasování o funkcionářích, ale zejména při vleklém vyjednávání o navyšování dluhového stropu pro vládní finance. Ten je stanoven – a pravidelně zvyšován – zákonem, což je příležitost, jak otevřít otázky, o kterých by se vláda jinak nebavila. Jenže je to nesmírně riskantní proces. Kdyby něco neklaplo, motyka spustí a dluh propadne do bankrotu. Pesně tohle se může stát už letos v létě.

Uvedené riziko míří v konečném důsledku na prezidenta Joe Bidena. Byl by to on, kdo by nesl odpovědnost za default, proto musí být Demokrati na Republikány přísní. Tato přísnost však zároveň odhaluje pokrytectví americké rozpočtové debaty, když se záměrně obchází skutečnost, že pro bohaté žádné velké daňové povinnosti neplatí. Dokážou je obejít. Dokonce se podařilo dosáhnout toho, že to od nich ani nejde vybrat.

Jak zmínění autoři Sarinová a Summers v deníku Washington Post píší, systém finančních úřadů je sice digitalizován, ale počítače jedou na pravěkém programovacím jazyce COBOL, kterému dnešní textové editory a tabulkové procesory nerozumí. Všechny výstupy proto musí být nakonec ručně přepisovány. COBOL kdysi představoval nejviditelnější přítomnost kybernetické vědy, když si v 60. letech začínala troufat na velké databáze. Byla to revoluce, ale po těch letech už z toho zbyla jen nostalgie.

Soustava daňových úřadů IRS je zároveň poraženým nepřítelem v neohroženém boji s „byrokracií“. Daňová přiznání 260 milionů poplatníků se musí zpracovávat nejen ručně, ale taky s nejnižším počtem kontrolorů od časů druhé světové války. Bidenův Zákon o redukci inflace by něco z toho měl napravit, když přispěl na obnovu IRS 80 miliardami dolarů. Jak však autoři příspěvku ve WP vysvětlují, komu se to zdá moc, neumí počítat. Třeba americká banka JPMorgan vydává na každoroční modernizaci svých špičkových systémů 28 krát víc než IRS. Kdo asi vyhraje souboj o daňovou povinnost s takovým soupeřem? Výsledkem je zjištění, že efektivní zdanění milionářů za posledních deset let pokleslo o 70 procent.

Podle vlastní studie, kterou autoři právě dokončili, investice do finančních úřadů mají mimořádnou výnosnost. Další vklad do IRS v rozsahu, který už nabídl současný protiinflační zákon, by pomohl navýšit daňové příjmy během deseti let hned o bilion dolarů (tisíc miliard). A to je jen velice konzervativní odhad rozdílu mezi daňovou povinností a skutečným daňovým výnosem. Důslednější kontrola totiž může mít dvojí efekt. Nejenže vybere to, co se skrytě dlužilo, ale provinilci přestanou švindlovat i do budoucna, když už se na to jednou přišlo. A jakmile kontrola jednou ožije, taky spousta dalších poplatníků si přestane hrát s daňovými výdaji jako s vlastní pokladničkou.

Lze poukázat na příklad bývalého prezidenta Donalda Trumpa, který musel zveřejnit svá daňová přiznání a najednou všichni vidí, jak mu to zázračně vycházelo – veškeré daňové příjmy byly pokryty náklady na jejich dosažení. Typické je použití dluhu, který byl nakonec věřitelem dlužníkovi z nějakého důvodu odpuštěn. Z daňového pohledu ten, kdo najednou nemusí zaplatit milion dolarů, je vlastně o milion bohatší. Trump to však ve svých daňových přiznáních pojímal opačně.

Menší podnikatelé v USA mají příjmy z partnerství, kdy obchodní sdružení, ke kterému patří, sice podává výroční výkazy zisků a ztrát, ale daně neplatí. Ty platí každý partner za sebe zvlášť. A pochopitelně každý uplatní i své výdaje a odčitatelné položky. Jestli přitom šidí, to se nikdo nedozví. Pro 4 miliony partnerství má IRS kapacitu jen na 75 tisíc individuálních kontrol ročně, čili žádnou.

Finanční a daňové úřady musí být také součástí služeb, zdůrazňují nakonec autoři. Není možné, aby nebyly schopny zvednout víc než šestinu telefonických dotazů. Nebo že jen dvě procenta daňových přiznání mohou být zpracována osobně poplatníkem, protože ostatní se v tom bez poradce utopí.

Kdo by chtěl brát rady Sarinové a Summerse jako inspiraci pro Česko, měl by si také uvědomit, že v Česku je ta díra v potenciálních příjmech ještě vyšší. Třeba daně z příjmu mají v USA progresívní, z nejvyšších příjmů 37 procent, z nejnižších 10 procent. Mají tam také – aspoň v zákonech – výrazné majetkové daně. O tom, jak je lépe postihnout, například nejen formou dědické daně, se vede velice bojovná debata. Stejně jako o úniku zdanitelných příjmů vysokých manažerů, když je převedou do majetku, třeba prostřednictvím akciových opcí.

Moderní demokracie je především rozhodování o hospodaření státu, veřejných institucí a samospráv. Těžko označit za demokratický takový stát, který nevěří v daňovou spravedlnost a mrzačí daňový systém ve prospěch nebohatší menšiny. To platí jak pro Američany, tak - a možná ještě víc - i pro nás.

Zbyněk Fiala

vasevec.info