Dnes se konflikt na Ukrajině může zdát podivnou občanskou válkou-neválkou. Bojuje se o malé obce, které jsou, alespoň na první pohled, zdánlivě nahodile vybrané. Povstání proti nové kyjevské moci vypuklo jen v části východu, konflikt v jiných oblastech je minimální. Armáda a gardisté útočí jen někdy a někde.
Informací z bojů, zvláště těch věrohodných, je velmi málo. To, že se kyjevským silám nedaří, se dá poznat jen tehdy, když Západ pozvedne prapor sankcí proti Moskvě. Z dýmu hořících ukrajinských bojišť ovšem začínají vystupovat dva určující rysy:

Zdá se, že povstalci praktikují „syrskou strategii“. Válka nemá charakter střetu na jedné frontové linii, ale probíhá v několika – někdy se měnících – ohniscích najednou. To vyžaduje od vládního vojska mnoho sil na obklíčení, mnohonásobně více, než potřebují povstalci. Klade to i velké nároky na zásobovací trasy, které v ukrajinském případě, například při zásobování tanků a obrněných vozidel, jsou dlouhé a poměrně snadno zranitelné. Jako v říjnu 1973 v případě 3. egyptské armády na Sinaji.

Ukrajinské armádě se příliš bojovat nechce. Ostatně proč a pro? Povětšině znají historii formování Ukrajiny, osudy těch, kdo bojovali proti Moskvě. Zároveň většině z nich Rusko nevadí. A pokud někteří mají vůči současné ruské politice vážné výhrady, zcela oprávněně nechápou, proč by měli kvůli nim umírat a zabíjet. Válka se jim jeví jako spor možná o důležité věci, ale spor řešitelný jednáním. Když se najdou rozumní politici.

Tato druhá teze se může jevit jako propaganda. Je tomu tak mimo jiné proto, že oficiózní média v zápalu boje proti zlým Rusům zapomněla například i na ten nejjednodušší rozbor zatím posledních prezidentských voleb v květnu. Vítězové z EuroMajdanu v nich totiž příliš neobstáli. Současný premiér Arsenij Jaceňuk a tehdy úřadující prezident Oleksandr Turčynov, který je dnes opět předsedou parlamentu, patří ke straně Julie Tymošenkové – a ta získala 12,8 % odevzdaných hlasů. Velice hluční extremisté ve vládě patřící ke straně Svoboda, která se proslavila rusofobií a antisemitismem, se také nemají čím chlubit – jejich kandidát Oleh Ťahnybok získal 1,2 % hlasů. Pravý sektor, který tvoří jádro gardistů, téměř nezabodoval – jeho vůdce Dimitrij Jaroš obdržel 0,7 % hlasů. To není zrovna projev veřejného nadšení pro novou politickou elitu v Kyjevě. Přitom západní část Ukrajiny vykazovala někde až dvojnásobnou volební účast ve srovnání s jihovýchodní částí. V těchto číslech je skryto i vysvětlení, proč se vláda i parlament – a jejich zahraniční protektoři – tolik brání novým volbám poslanců.

Dějiny ovšem varují, že v politice často vítězí menšiny prostě díky tomu, že jsou odhodlané k surovým represím. Když si takovéto násilnické minority vytýčí šovinistické cíle – a povyšují se například nad Rusy, Židy, Poláky –, je namístě mluvit o fašismu. Potom se nelze divit, že se na jihovýchodě Ukrajiny najdou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že cílem jejich boje není separatismus, ale osvobození Kyjeva. A že se takoví jedinci po všech „demokratických“ čistkách nacházejí i v silových složkách Ukrajiny.

Ať již stál za sestřelením malajsijského letadla kdokoli, ať již v pozadí této tragédie byla náhoda či zločinný úmysl, znovu bylo světu připomenuto: je třeba zastavit válku! Představy některých západních politiků, že lze na Ukrajině dosáhnout slavného vojenského vítězství, jsou velice nebezpečné. V nejlepším případě by výsledkem takové brutální výhry byla varianta situace v Bosně a Hercegovině: představa, že se zločinů v občanské válce dopouští jen jedna strana a že jenom některé národy mají právo na suverenitu či samosprávu. A také doutnající pocit křivdy, nespravedlnosti, bezpráví – který bude permanentně hrozit dalším výbuchem násilí.