Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.

Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.

Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.

Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.

Pak přišli pro mě,
tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat
                                                                 Martin Niemoller

Vynikající americký sociolog Ch.W. Mills v souvislosti se sociologickou imaginací napsal, že sociologie je způsob života a musím mu dát za pravdu. Autentický život je pro sociologa přinejmenším plný podnětů k reflexi společnosti. Pro mne je vlastní život nepřetržitou sondou do života společnosti a prožitek je permanentně provázen poznatky. S určitou nadsázkou lze říci, že vlastní život je pro sociologa kvalitativní longitudinální metodou. Autentický život s přesahem v jeho reflexi patří k ochraně před manipulací a indoktrinací médii a dalšími nástroji. Životní zkušenosti jsou pro mne systémovou výhodou oproti studentům, kteří víceméně disponují znalostmi o společnosti „z druhé ruky“, od rodiny, školy a médií. Můžeme se dohadovat, nakolik je takový obraz společnosti relevantní. Například naprosto drtivá většina populace má zcela falešný obraz „sametové revoluce“, protože tento mýtus je pro mocenskou elitu z hlediska ovládaní masy klíčový s ohledem na definování politické orientace, archetypálních vzorů (co řekl a co myslel Havel je kánonem), definuje vztah k historii (zakládá extrémistický antikomunizmus), zadává základní kritéria postupu do ekonomických a politických pozic. Bylo by pak paradoxní pranýřovat A. Babiše, když by se uznalo, že estébáci ovlivnili tvář dnešní společnosti zásadně. Málokdy můžeme sledovat v médiích takové orgie lži jako při výročí 17.11.

Zdrojem sociálních jevů je společnost a osobnost jedince, takže v odlišných společnostech a v odlišných historických etapách můžeme sledovat souvislost mezi daným jevem a společností. Když k 170 empirickým sociologickým výzkumům, jichž jsem byl řešitelem, přidám i svůj život, v němž jsem se se společností stýkal a potýkal, objeví se materiál k hodnocení řady sociálních jevů v průběhu společenských etap.

K zamyšlení v tomto textu jsem zvolil dva jevy, udavačství a likvidaci lidí s odlišným názorem.    
 

Udavačství můžeme sledovat již od starověku a přes jeho dlouhou historii a často značný význam pro společnost je sociologií, politologii a psychologií opomíjen. Přitom udavačství je jev, v němž dochází k průniku společnosti a psychiky jedince jako v málokterém jiném jevu. Občas se fenomén udavačství vynoří na povrch díky významnosti události, jejíž součástí bylo udání a udavač, jako při atentátu na Reinharda Heydricha. Udavačství je systémově zabudováno v každém mocenském systému, díky němu se zjišťuje názorová orientace společnosti. Specifická situace existuje v režimech spolupracujících s církví, která vytvořila institut celoživotního opakovaného sebeudávání – zpověď.  

Zdá se, že vstupujeme do období společnosti, která se stane zlatou dobou udávání a není proto od věci pokusit se o určitou typologii udávání a udavačů.

Škálu lze vytvořit podle motivace a tlaku. Udavač:

• je pod tlakem, případně i hrozbou smrti,

• je motivován prospěchem; finančním, kariérním,

• udávání je projevem zlobné, satanské povahy.   

Podle stavu společnosti:

• společnost je zdravá a ve společnosti je udávání odmítáno, je mimo pásmo normality v pásmu deviace,

• společnost začíná být nemocná, v některých vrstvách je udávání považováno za nemorální, v některých vrstvách se udávání stává normou (politici, novináři) a udavači postupují kariérou.

Podle stavu moci ve společnosti:

• politická elita, moc je v souladu se společností a k řízení společnosti se užívají transparentní a přiznávané mechanizmy,

• politická elita, moc je v disonanci s velkou částí společnosti, a proto používá nelegitimní, netransparentní nástroje k ovládání společnosti, včetně udávání.

• politická elita mocensky, násilně ovládla společnost, moc si udržuje silou. Rozdíl lze přirovnat k situaci, kdy se muž miluje se ženou, protože je motivuje láska, či jde o sex, v němž muž znásilní ženu. V tomto případě se jedná o znásilňování společnosti (zákaz myslet, zavírat za vlastní názor, udávání, cenzura). Udavači slouží za výhody, mají blízko k politické moci, jsou součástí systému.

Půl roku před maturitou v roce 1961 si mne na kladenské JSŠ povolal ředitel a v přítomnosti svého zástupce, předsedy organizace KSČ, třídní profesorky a členky školské komise OV KSČ mi vyhrožoval, že do posudku na vysokou školu mi napíše, že jsem proti vedoucí úloze KSČ. Bylo mi šestnáct let.  

Součástí normalizačních let bylo tzv. komplexní hodnocení. To byla každé dva roky příležitost pro tzv. tvrdé jádro strany ÚSVVP Pedagogické fakult vyhodit mne z fakulty. Ředitel ústavu, ze strany vyloučený, prof. F. Kahuda mne však vždy obhájil, až do té doby, kdy byl sám z postu ředitele vyhozen prof. M. Klímovou, kterou do ústavu osobně přijal a ta se posléze stala zdravým jádrem strany.    

Několik týdnů po mé kritice snahy BIS v roce 2018 určovat na českých školách výuku dějepisu, kolegyně na Husitské teologické fakultě UK doc. Pavla Janošová mne osočila u vedení fakulty ze sexuálního obtěžování studentek. Když se jí na podporu svého tvrzení nepodařilo získat ani jednu studentku, a studentky dokonce napsaly petici na mou podporu, otočila a při jednání s děkankou mi děkovala, že jsem několik let držel obor sociální pedagogika a můj údajný zločin – sexuální obtěžování, nahradila jiným mým zločinem – stářím. Skok ze sexismu do ageismu pro ni byla adekvátní zkratka.

Od slečny, která se považuje za novinářku, bych očekával jiný projev nesouhlasu než udání. Jistě mi lze vyčítat leccos, ale rozhodně ne, že bych se skrýval se svými názory. Mé články jsou autentickým projevem mých životních a profesních zkušenosti, hodnot a úrovně mé vzdělanosti. Proč slečna Hübscherová nenapíše článek, v němž by argumentačně rozcupovala má stanoviska, argumentaci, analýzy a názory a nepřesvědčí čtenáře, že nemám pravdu? Web „První zprávy“ by jistě rád takový článek zveřejnil, protože na rozdíl od mainstreamových médií autory necenzuruje. Není to snad proto, že chce svou kariéru založit na udávání a posluhování moci? Taková kariéra je samozřejmě snazší a lukrativnější, předpokládá to však specifické morální předpoklady. Je to varianta Mefistofelova vábení Fausta. Slečna Hübscherová nabídku ďábla přijala a připojila se v současnosti v české společnosti k široké skupině, která mravní a duchovní hodnoty vyměnila za úspěch, peníze a moc.

Chtěl jsem T.Hübscherové umožnit, aby mi sdělila své výhrady do očí a mohla mi klást otázky, a tak získat hlubší znalost mých názorů, než prezentuje ve svém udání. Vydal jsem se proto do redakce Forum 24 a zde zastihl pouze redaktora Jana Jandourka, PhD. Získal jsem od něho mailovou adresu a pozval slečnu Hübscherovou na kávu, bohužel bez odezvy.

V současnosti moc sundává rukavičky a bez obalu likviduje nepohodlné lidi, kteří jsou nepohodlní tím, že myslí, mají vlastní názory, a dokonce tyto názory říkají veřejně. V diskusích o stavu demokracie, svobody slova a lidských práv slyším názory, že ta situace není tak špatná, nikdo není zavírán do koncentráku a za nepovolený názor jsou jen 3,5 roku vězení. Ovšem nacismus také nezačínal koncentráky, ale bojůvkami mladých (čeští elfové, manipulátoři), které pálily knihy, které z pohledu nacistické ideologie byly konspirační a desinformační. Dnes již známe mechanizmus, který využívali i nacisté – Owertonovo okno (salámová metoda), postupování k cíli po malých krocích, aby si občané stačili zvykat a nové deviantní jevy začali vnímat jako normální. A také, aby se adaptace na inovace mohla ve společnosti prosazovat postupně, od zkorumpovaných, bezcharakterních, participujících na výhodách moci, přes hloupé, nevzdělané, submisivní a dále postupně strukturou společnosti a ten zbytek se zastraší.   

Úpadek české společnosti je příčinou i důsledkem všestranného úpadku politických elit. Zatímco u řady politiků mi poněkud buranské chování vzhledem k intelektovému deficitu příliš nepřekvapuje, výzva premiéra Petra Fialy občanům byla až šokující vzhledem k jeho výchozí pozici v akademickém prostředí, které mělo tradičně pověst určité noblesy. Tomu určitě neodpovídá udavačství. I politické systémy a politici, kteří udavače bohatě využívali, se k udavačství veřejně nehlásili, protože se obávali, že by se ušpinili. Petr Fiala nejenže neskrývá své sympatie k udavačství, ale veřejně k němu občany dokonce vyzývá.

Uvedená kauza ukazuje na úpadek nejen justice, ale i společenských věd a společnosti. Ve zdravé společnosti jsou mezi výzkumem, policií a justici nepřekročitelné hranice. Zaměňování argumentů policií a justicí je popřením demokracie, svobody slova a právního státu. O demokracii a právním státu nerozhodují proklamace politiků na tribunách, ale stav společnosti a ten právě indikují takovéto kauzy.

Do českého právního řádu byl vnesen legislativní zmetek, který je ostudou české justice, zákon o předsudečné nenávisti. I tento legislativní zmetek je však využíván selektivně a účelově, zcela v souladu se slavným americkým sloganem. V americké politice se několik desetiletí oživuje citát, který vznikl při hodnocení jihoamerických diktátorů dosazených USA, kteří měli na svědomí nepočítaně zločinů. Na debatu o těchto diktátorech reagoval americký prezident, dnes již slavným výrokem: „Jsou to zkurvysynové, ale jsou to naši zkurvysynové“.

Také k přisluhovačům současné moci se v Česku fakticky přistupuje pod heslem jsou to naši zkurvysynové. Někoho je přímo povinnost nenávidět nejen předsudečně, ale i posudečně. Zvláště záslužné je nejen nenávidět prezidenta vlastní republiky, ale přát mu i smrt. Navzdory zákonu, správně mířená nenávist je předpokladem kariéry, a to i vládní (Stehlíková).