Občas slýchám komentáře typu „co by ti kantoři pořád chtěli, mají samé prázdniny a žádají stále víc a víc peněz“. Musím říci, že mě tato slova mrzí a že bych každému doporučila, ať si to jde zkusit. Za katedrou jsem stála 25 let, přičemž přiznávám, že toto povolání je pro mě srdeční záležitostí. Zároveň však vím, co to obnáší. Ke konci školního roku většina učitelů, respektive učitelek, mele z posledního a prázdniny na načerpání nových sil potřebují jako sůl. Nejenom kvůli sobě, ale také v zájmu žáků a studentů, které učí. Pokud ovšem nejdou na pracák, protože je ředitel na prázdniny propustil, jen aby ušetřil. Letos v červenci se podle statistik Úřadu práce nově přihlásilo do jeho evidence 3 136 zaměstnanců ve školství. Otázka je, kolik dalších se na některou z poboček Úřadu práce nedostavilo.

A pokud jde o platy, ani tady se nemáme čím chlubit. Za vysokoškolsky vzdělanými lidmi mzdy učitelů hluboce zaostávají. Z mezinárodních srovnání vyplývá, že čeští učitelé berou v průměru pouze 52 % platu obdobně vzdělaného člověka, zatímco průměr zemí OECD činí 78 %, což nás dostává na poslední příčky evropského žebříčku.

Záviděníhodné nejsou ani pracovní podmínky na školách. Nejen kvůli rozvolněné morálce ve společnosti, což se pochopitelně odráží na chování mládeže, ale také díky nepromyšleným krokům českých vlád a ministrů školství, které vedly k nárůstu administrativy, k chaosu a ke snížení kvality vzdělávání. Zrušení jednotných osnov, sepisování školních vzdělávacích programů, učebnice různých soukromých vydavatelství, které těmto vzdělávacím programům neodpovídají, zakládání soukromých škol a přejímání cizích vzorů a alternativních metod zdůrazňujících svobodnou výchovu a pseudolidská práva bez jakýchkoli povinností.

Do toho „inkluze“, nad níž kroutí kdekdo. A tak není divu, že absolventi pedagogických fakult se do škol nehrnou. Podle veřejných zdrojů 60 % jejich absolventů odchází jinam. Chybí učitelé prvního stupně, jazykáři a další. Na kritickou personální situaci upozorňuje ve svém stanovisku i Asociace ředitelů gymnázií s tím, že zajistit výuku je nadlidský výkon, zvlášť pokud se jedná o výuku matematiky, fyziky, chemie či výpočetní techniky. Na fakultách studuje tyto obory zlomek potřebného počtu a ještě mnozí z absolventů do škol nenastupují. Ročně tak odchází do důchodu víc učitelů než kolik jich opouští brány vysokých škol.

Na stejné problémy upozorňuje i předseda Sdružení učňovských zařízení Karel Dvořák, který si stěžuje na nedostek učitelů odborných předmětů a praktického výcviku. Generace starých „fachmanů“ odchází do důchodu a noví nepřicházejí. Kromě podfinancování je to i důsledek vnímání učňovských oborů jako něčeho podřadného, neboť léta je v ČR popírán vznešený význam lidské práce. Tomuto slovu nasadili slouhové kapitalistického režimu pejorativní nádech, protože oni jsou přece ti „vyvolení“. A je jedno, jestli se jedná o rychlokvašky z plzeňských práv či o nafoukané manažery sice s vysokoškolským diplomem, ale s imunitou vůči vzdělání.

Myslím, že je nanejvýš nutné vrátit se s úctou k významu lidské práce, ke všemu, co zde bylo díky zlatým českým ručičkám, ale i vysoce kvalitnímu československému vzdělání vytvořeno. Jedním z těch, kdo k tomu musí přispět, je také učitel a vychovatel.