Za tímto nárůstem je, mimo jiné, část pedagogů a dalších pracovníků školství, jimž ředitelé škol dávají z důvodu úspor pracovní smlouvy na dobu určitou (od začátku září do konce června). V červenci a srpnu jsou kantoři nuceni hledat brigádu či se zaregistrovat na úřadu práce.

Na tento nešvar roky upozorňují nejen školské odbory, ale také poslanci za KSČM. Proto jsme uvítali novelu zákona o pedagogických pracovnících, jež má tuto situaci řešit. Kvůli průtahům ze strany některých pravicových poslanců však nebyla novela dosud schválena (prošla pouze 2.čtením). To znamená, že se tato nemravná praxe bude ve školním roce 2015/16 opakovat. Propouštění učitelé tak mohou „poděkovat“ poslancům, jako např A.Putnové (TOP 09), Z.Stanjurovi či A.Beznoskovi (oba ODS), kteří sáhodlouze diskutovali a vysvětlovali, že zákon je zbytečný či I.Gabalovi (KDU-ČSL), který navrhoval přerušení projednávání.

Učitele tak znovu čeká nejen to, že budou bez práce, že nemají možnost vzít si např. hypotéku, ale také nejistota, zda s nimi ředitel v září smlouvu znovu uzavře. Nelze se za této situace divit, že pedagogové, jichž se toto každoroční doslova vydírání týká, „drží ústa a krok“, jen aby se na ně ředitel nerozzlobil. Tím nechci v žádném případě tvrdit, že se tak chovají všichni ředitelé. Naopak – většina z nich tuto praxi odsuzuje a ke svým zaměstnancům se chová seriózně se snahou vytvořit co nejlepší pracovní podmínky. Ale někteří se tak prostě chovají. Proto novelu vidím jako velmi potřebnou.

Každý kantor mi potvrdí, jak zasloužené jsou pro učitele prázdniny. Sama ze své praxe vím, jak náročná je pedagogická činnost, zvlášť poslední týdny školního roku. Je proto v zájmu žáků, ale i jejich rodičů, aby v září nastoupil odpočinutý učitel, který načerpal nových sil, a může tak odvádět co nejkvalitnější pedagogický výkon. Učitelství, to je velká odpovědnost, ale také krásné povolání, chcete-li poslání, jímž mnozí z mých kolegů žijí i o prázdninách. Věnují se sebevzdělávání, rozšiřují své znalosti z oboru, připravují se na nový školní rok, promýšlejí nové přístupy, metody a formy práce, těší se na své žáky. Proto si zaslouží úctu, ocenění a prestiž. Na jejím zvyšování by se měly podílet státní orgány, kraje a obce, média, asociace, odbory, ale také rodiče. Bez potřebné autority pedagogů, bez zajištění důstojných pracovních a platových podmínek, bez vzájemné spolupráce totiž budeme dál o kvalitě výchovně vzdělávacího procesu jen planě mluvit.