Je to pokus jak vrátit realitu do americko-ruských vztahů a vyprostit je ze zajetí pohádkářů.

Došlo na nejhorší. Americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimír Putin seděli dvě hodiny beze svědků a Trump potom na tiskovce sdělil, že ve věci vyšetřování ruského vměšování do amerických voleb má Putin skvělý nápad. Ano, tohle řekl, a přesně toho se taky všichni nejvíc báli. Že oni se ti kluci domluví, přestože to má Donald výslovně zakázáno… New York Times dokonce počítaly s tímto nebezpečím natolik, že svého prezidenta už před setkáním označily za „proradného zrádce“, protože „nedokáže ochránit zemi proti probíhajícím útokům“. Kdyby to nebyly fake news, je čas zalézt do sklepů.

Ale ten Putinův nápad je opravdu dobrý. Chce se zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller něco dozvědět od dvanácti obviněných ruských trollů, které do Ameriky asi nikdy nedostane? Přitom je považuje za součást ruské vojenské zpravodajské služby, nasazené v operaci na zvrácení výsledku volby prezidenta USA s rozpočtem 1,5 milionu dolarů. Fajn, ať sepíše žádost, podrobně vysvětlí, co potřebuje, a bude mu povoleno, aby vyšetřování probíhalo za účasti jeho lidí v Rusku.

Samozřejmě, musí to být na bázi reciprocity, upřesňuje Putin, kdy americké úřady zase pustí ruské vyšetřovatele k osobám, na které mají políčeno oni. Je tu například případ významného dárce pro kampaň Clintonové, jehož peníze byly vydělány podvody v ruském prostředí a ke všemu byly skryté před finančními úřady v Rusku i Americe. Divte se Trumpovi, že radostně přikyvoval. Nakonec to bude Vladimír, kdo mu v té ruské patálii pomůže.

Média i nejrůznější experti Trumpa před setkáním krmili radami, že o ničem jiném než o ruském vměšování, a dejme tomu troše toho Krymu a Sýrie, prostě jednat nemá. Jenže není zase tak těžké najít důležitější témata. Hlavní notou setkání Trumpa s Putinem proto byla snaha navázat systematičtější kontakty, které by zatlačily pohádkáře do pozadí. Jak oba státníci informovali na tiskovce na závěr setkání, ke slovu by se měli častěji dostávat skuteční experti, například ve smíšené skupině odborníků na vzájemné vztahy a odzbrojovací iniciativy obou zemí. To má životní význam, protože USA a Rusko dohromady vlastní 90 procent světového jaderného arzenálu a mají tak klíčovou odpovědnost za to, že se to nevymkne z ruky.

Další odborná skupina má sestávat z vedoucích osobností podnikání, která by vztahy obou velmocí opřela o reálné zájmy. Je tu kybernetická hrozba? Ať o tom neblouzní někdo, kdo o tom houby ví, a probere se to raději ve skupině amerických a ruských odborníků. Nemusí se dohodnout, ale aspoň budeme vědět, o co jde.

Trump označil vztahy USA a Ruska otevřeně za konkurenční. Dokonce to řekl s jistým respektem, protože konkurent je někdo, koho musíte brát vážně. V tomhle duchu taky komentoval své předchozí pokusy vnutit evropským spojencům v NATO americký zkapalněný plyn místo plynu z ruských trubek. Jistě, chceme prodávat. Ale to je byznys, ne válka.

Proč to tak dlouho trvalo, než se sešli nejvyšší představitelé USA a Ruska k soustavnější debatě a obnovení pravidelných pracovních vztahů? Proč bylo pro Trumpa snazší setkat se severokorejským Kimem? Kde se vzala ta šílená ruská hrozba, kvůli které chce i ČR dávat na zbrojení až sto miliard korun ročně (ale válčit budeme z nějakých důvodů v Afghánistánu a Mali)?

Byla to kombinace několika věcí. V Americe probíhala předvolební kampaň a na druhé polokouli bylo Rusko jako stále lákavější kořist. Zdálo se být oslabené poklesem cen ropy. Světem valily barevné revoluce a k ruské hranici se přiblížila ta ukrajinská, do které dala vláda prezidenta Baracka Obamy (Demokratická strana) podle náměstkyně ministra zahraničních věcí Victorie Nulandové pět miliard dolarů. Naše milá krajanka Majdalénka Albrightová, poradkyně kandidátky Demokratické strany Hillary Clintonové, se vyjádřila v tom smyslu, že Rusko má nespravedlivě velké bohatství surovin, které by se slušelo rozdělit mezi další zájemce.

Po vítězství Clintonové by se o tom mohlo prakticky uvažovat. Jenže byl tu politický neumětel Trump, který se překvapivě hrnul do prezidentské funkce a lákal voliče i tím, že si přál zlepšení vztahů s Ruskem. Zdůvodňoval to jednoduchým pravidlem z byznysu, že lepší vztahy jsou lepší než vztahy horší. Pravděpodobně přitom netušil, jaké běsy tím probouzí. Nenapadlo ho, že když lidem nabízí, co chtějí slyšet, koleduje si o otevřenou válku s hluboce zakopaným bezpečnostním a politickým establishmentem, neboť ten přece určuje, co si prezidenti smějí přát. A protože tento “hluboký stát“ své války obyčejně vyhrává, podstatná část médií vsadila na to, že Trump ve volbách neuspěje, a když uspěje, tak zase rychle padne.

Napřed ovšem vyhrál, ale pak v tom musel být ďábel, jehož pozemským ztělesněním je Putin. Od té doby, když se řekne v Americe Rusko, tak se smí mluvit jen o tom, jak zmanipulovalo americké volby. Co jiného přece Trumpovo volání po lepších vztazích znamená, než že Putin zvrátil hlasování o prezidentovi a prosadil Trumpa, protože na něj něco má?

Trochu to však připomíná řeči o provaze v domě oběšence.

Bezprostředně před helsinskou schůzkou Trumpa s Putinem, zvláštní vyšetřovatel Mueller přišel se svým vkladem do její dělné atmosféry a obvinil dvanáct „ruských zpravodajců“, že se v roli trollů pokoušeli rozvrátit americkou demokracii. Ale chce je vláčet nejen kvůli nějakým ptákovinám na facebooku v operaci s rozpočtem 1,5 milionu dolarů. Stále vážněji se uvažuje o tom, že si hráli na rumunské hackery Guccifer 2.0 a nabourali se do serveru národního vedení Demokratické strany. Touto cestou se pak tyto informace od zdroje dostaly do Wikileaks.

Co jsme se z nich dozvěděli? Něco o volebních manipulacích, avšak reálnějších – a z jiného tábora. Byly tam doklady, jak štáb Hillary Clintonové podváděl při televizních debatách, když dostával otázky předem, nebo jak Hillary podkuřovala bankéřům Goldman Sachs na uzavřeném jednání, aby pak proti nim hřímala z volební tribuny, a jak si vynutila, aby vlastní strana házela klacky pod nohy nebezpečně úspěšnému soupeři v primárkách, kterým byl Bernie Sanders.

Tenhle hnus musel pochopitelně otřást veřejností a přispěl k porážce Demokratů. Mistrovským dílem krizové komunikace však bylo, že spin doktoři najatí Demokraty dokázali převést pozornost od obsahu (podváděli jsme) k pohádce o strašidlech, která vysávají Američany po internetových drátech. Těmi strašidly byli Rusové na objednávku Trumpa.

Bylo tu však ještě kouzlo nechtěného, když krátce předtím Wikileaks zveřejnily celý arsenál nástrojů používaných americkými tajnými službami k odposlechům kdekoliv na světě, včetně mobilu německé kancléřky. Nejhezčí kousek představoval způsob, jak vám strčit ucho do pokoje. Stačí k tomu televize s hlasovým ovládáním. Ta poslouchá, i když je vypnutá.

V této soutěži o pozornost amerického publika ruský datový krvesaj zvítězil a Trumpa od té doby dusí zvláštní vyšetřovatel Mueller. Tohle chvíli vyhovovalo i značné části Republikánské strany, která nestála o to, aby jí velel někdo, kdo není z nich. Kdo není součástí přediva washingtonských pletich, kde je vždycky něco za něco. Po čase si však i oni začali uvědomovat, že legenda o ruském spiknutí ohrožuje stranu jako celek, a začali se bránit. Nejdál zašel sněmovní výbor pro kontrolu tajných služeb, který došel po dlouhém vlastním vyšetřování k závěru, že šlo spíše o spiknutí FBI a struktur ministerstva spravedlnosti proti Trumpovi.

Kongresmani poukazují na to, že FBI se nikdy nepokusila prozkoumat server národního vedení Demokratické strany, ze kterého byla svinstva z kampaně Clintonové vytažena. Potom se tento server ke všemu ztratil, jak teď upozornil Trump na tiskovce v Helsinkách. Podstatné je také to, že objem ukradených dat byl tak velký, že nemohl projít ve vykazovaném čase po drátech. A pokud to někdo stáhl na rychlejší flešku, mohl to být někdo zevnitř Demokratické strany, komu se ty podvody zajídaly.

Jak to bylo doopravdy, to by se dalo podle Putinova nápadu zjistit, kdyby se američtí vyšetřovatelé vydali do Ruska, a ruští potom do Ameriky. No není ten Trump proradný zrádce, když na něco takového přistoupí?