Přenesením do praxe umožňuje přiblížit se k odpovědi na aktuální otázku, bude III. světová válka? Že trojjedinost boha a třetí světová spolu nijak nesouvisí? No, zkusme se na to podívat.

Jeden bůh v pojetí otce, syna a ducha svatého. Tři osoby v jedné osobě. Mnoho věřících si položilo otázku, jak může být jedna osoba ve třech osobách. Pak si řekli, to mi hlava nebere, popřeli logiku a vrátili se k víře bez uvažování. Tak to je, a tak se tomu má věřit. V minulosti řada kněžích navrhovala vyjmout z Bible tu část, ve které se mluví o třech osobách v jedné. Se zlou se potázali u nadřízených a mnozí dopadli špatně. In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen (ve jménu otce i syna i ducha svatého) je ústřední tezí křesťanského učení. Podívejme se, jak trojjedinost popisuje teologie.

Trojjedinost boha dle teologické interpretace
 

Tisíce knih vysvětluje, jak chápat tezi trojjedinosti boha. Stručně shrnu základní myšlenky s vědomím, že nezahrnou vše, co bylo o trojjedinosti napsáno a dopustím se nepřesnosti. Ve Starém zákoně je bůh popsán jako stvořitel všeho. On stvořil a ovládá bytí i jeho řád. V době vzniku Starého zákona bylo bytí vnímáno omezeně pouze na krajinu, ve které lidé žili a zem po které chodili, včetně slunce, měsíce a hvězd na nebi. O existenci Země jako planety, Sluneční soustavy, galaxiích a celého vesmíru neměli ani tušení. Bůh byl řád, jeho slovům (znamením) bylo potřebné naslouchat a následně bylo potřebné plnit jeho přání. Pak mohli být lidé spaseni.

Původní lovci i sběrači byli sociálně svobodni. Podléhali přírodním zákonům, ale dokázali se jim přizpůsobit a v relativní svobodě mohli putovat po planetě, sbírat její plody, lovit zvířata a takhle přežívat jako živočišný druh milion let. Míra poznání neumožňovala vysvětlovat dění v přírodě. Naši předchůdci neznali podstatu přírodních jevů. Znali přírodní jevy a naučili se na ně reagovat. Byli schopni se v jevech orientovat a v zájmu přežití přizpůsobovat svoje chování. Mezitím si vytvořili představu příčiny nepoznaných jevů. Příčinou byli bozi, bůžci, skřítci, víly, duchové … něčeho. Stromu, lesa, jeskyně, hory, lva, hada, buvola, antilopy … 

Postupně vytvořili z tisíce bohů a bůžku polyteistické náboženství. Například nám známý řecky Olymp. Bohové bojovali mezi sebou, každý něco radil, něco přikazoval. Lidé je poslouchali a jejich spory přenášeli do vlastních lidských sporů. Nebo lidé vedli vlastní spory a odvolávali se na poslušnost příkazům svých bohů.

Vzniku menších nebo větších království více vyhovoval monoteismus. Jeden lid (národ), jeden bůh, jedno náboženství, jedna víra, jeden řád, jeden panovník a jeho jediná moc nad lidem.

Když se lidé usadili na místě, ze sběračů semen se stali zemědělci a dokázali si potraviny vypěstovat na polích. Stalo se to, že lidé již nebyli odkázáni na to, co najdou v přírodě a co jim příroda dovolí ulovit. Péče o obilná pole a péče o domestikovaná zvířata lidi částečně osvobodila z absolutní závislosti na přírodě, ale současně je dostala do závislosti na vlastních sociálních vztazích. Už bylo co odložit na pozdější spotřebu a vytvořila se sociální struktura řídící elity, vojáků a lidí určených pro práci. Nadprodukce při pěstování obilovin a chovu domácích zvířat uživila jak pracující třídu, tak i řídící elitu a vojáky určené na jejich ochranu. Potyčky mezi kmeny se staly válkami. Bylo možné přisvojit si válečnou kořist, kterou tvořily zásoby, pole, zvířata a lidi, kteří pracovali na polích.

Ve starém zákoně dal Bůh lidem deset božích přikázání, dal jim řád lidského spolužití. Za svoji boží pomoc vyžadoval víru, dodržování řádu a pravidelné připomínání si vlastní podřízenosti bohu modlitbami a obětmi. Přesto ke zlepšení lidských vztahů nedošlo. Krutost, nemoci a nespravedlnost pociťovali lidé každý den. Řád jednoho boha, jeho deset božích přikázání mělo stabilizovat poměry v lidském spolunažívání. Přesto se přikázání často porušovala. Poslušnost bohu byla vyžadovaná krutostí, popsanou ve Starém zákoně. Bůh dával i bral. Syny, dcery, úrodu, celá města (Sodoma, Gomora) a při potopě i veškeré obyvatelstvo planety s výjimkou rodiny Noemovy. Nazrála doba přijetí jiné ideologie, jiného náboženství.

Na scénu vstoupil Ježíš Kristus Nazaretský, hlásající lásku k bližnímu. Tu lásku k ostatním lidem, která byla v protikladu ke krutým poměrům, panujícím v židovském království pod okupací Říma. Původní dvojjedinost Boha a ducha svatého, tj. přítomnost boží vůle ve všem, byla obohacena o syna. Samotný Bůh se z krutého vládce starého zákona změnil na milujícího boha všech lidí, svých hříšných dětí, které jsou potomci Adama a Evy, které v minulosti stvořil vlastníma rukama. Milující bůh slovy svého syna slibuje všem království nebeské, když už jsou poměry na zemi člověku tak nepřející a nedůstojné. Boží syn Ježíš byl poslán bohem hlásat lásku mezi lidmi a vykoupit jejich prvotní hřích. Krutost, bída a neštěstí lidských poměrů měla být mírněna láskou mezi lidmi a mezi lidmi i bohem. Byl stanoven cíl lidského snažení ve vybudování království nebeského na zemi, kde člověk člověku nebude vlkem. Zosobněním této ideje se stala postava Ježíše Krista, ke kterému jsou vztahovány modlitby a skrze něho pak k samotnému bohu.

Trojjedinost boha v pojetí N.D. Walsche

Zajímavý je přístup Neala Donalda Walsche v knize Hovory s Bohem. Autor uvádí: „Evoluce postupuje takto: vědění, zakoušení, bytí. Tohle je boží trojice – trojjedinost, kterou je Bůh.

Bůh otec je vědění – rodič všeho pochopení, otec veškeré zkušenosti, neboť nemůžete zakoušet a prožívat to co neznáte.

Bůh syn je zakoušení – ztělesnění všeho, co osobě Otec ví, neboť nemůžete být tím, co jste nezakusili.

Svatý duch je bytí – odtělesnění všeho co syn zakusil; jednoduché a znamenité bytí, které je možné jedině skrze vzpomínky na vědění a zakoušení.

Toto jednoduché bytí je blaženost. Je to boží stav, v němž se nachází Bůh, když poznal a zakusil sám sebe. Právě po tom Bůh toužil na počátku“. Tolik N.D. Walsch k trojjedinosti boha a dále pokračuje: „Přidáním třetí části boží trojice dostaneme tento vztah: To co dává něčemu vzniknout / To co vzniká / To co je“.

Vesmír, otec všeho, je naplněn možnostmi

Naprostá většina vědců uznává teorii Velkého třesku, která popisuje vznik našeho vesmíru. Vesmír už při vzniku obsahoval všechny možnosti svého vývoje, včetně nejmenších detailů v podobě nanočástic, virů a mikrobů. Jednou z možností byl i vznik člověka. Nekonečné množství možností je ohraničeno konečností vesmíru. Všechny tyto možnosti měly pravděpodobnost blízkou nule. Postupně se vytvářely podmínky k tomu, aby některá možnost nabyla vyšší pravděpodobnosti. Při splnění všech podmínek, nabude možnost vysokou pravděpodobnost a promění se v nutnost. Kosmologové popisují ve svých hypotézách a částečně potvrzených teoriích vznik raného vesmíru v čase od 10−43 sekundy do jedné sekundy. (Poznámka: i když se nám časy zdají pro tak velké změny nepředstavitelně malé, nehraje to pro vesmír žádný význam. Kdyby existoval přímý pozorovatel tohoto dění, viděl by, že času na tak velké proměny bylo dost.) Na konci je uveden odkaz na článek, který popisuje uvedené změny. [1] Změny rozměrů vesmíru v čase 10-32 sekundy byly gigantické. Rozměr vesmíru v krátkém mžiku vyrostl 1078 krát. Pro představu je to tolik, jako by se velikost objektu o průměru 1 nm zvětšila na 10,6 světelného roku. Tomu jevu říkají kosmologové kosmologická inflace. Tato událost znamená, že koncentrovaná energie se rozprostřela do velkého prostoru a vesmír se v čase 1 sekundy trvání značně ochladil z 1027 °C na 1010 °C. Ochlazení vesmíru vytvořilo podmínky pro vznikání částic, jakými jsou kvarky, antikvarky, gluony, baryony, mezony, hadrony atd. a jejich anti protiklady. Vytvořila se hmota a antihmota, která se navzájem eliminovala, přičemž antihmota zanikla a část hmoty přetrvala. Dovršil se proces vzniku čtyř fyzikálních sil, které pak umožnily vznik jader atomů, elektronů a atomů s elektronovým obalem. Po vzniku atomů, možnost vzniku hvězd, planet i života získala větší míru pravděpodobnosti.

Syn kosmické evoluce poznává vesmír

Považujme všechny možnosti s určitou pravděpodobností a řád jejich proměn za alternativu existence Boha otce. Vždy, když se pro některou možnost vytvořily ve vesmíru podmínky, vznikla nějaká další kvalita a ta se stala podmínkou pro další proměnu možnosti v nutnost a následně v novou skutečnost. Vznik čtyř fyzikálních sil, pokles teploty vesmíru umožnil vzniku atomů. Atomy vodíku umožnily vzniku prvních hvězd. Ty pak termonukleární fúzí vytvořily hélium a další těžší prvky Mendělejevovy tabulky. První hvězdy dozrály do supernov a rozmetaly nový materiál do prostoru. Ten vytvořil podmínky pro vznik dalších hvězd. Tentokrát i s jejich planetárními soustavami, na kterých se vytvořily organické sloučeniny a život. Několik miliard let vývoje biologického života umožnil vznik tvora uvědomujícího si vlastní bytí a poznávajícího vesmír. Proměna možností vesmíru ve skutečnost a vznik inteligentní bytosti je alternativou Božího syna. Ten je schopný poznávat vesmír a má co poznávat, protože 13,2 miliard let změn vesmíru vytvořilo pro poznávání dostatečný počet věcí a jejich vzájemných vztahů.

Bohužel součástí naší kosmické existence jsou i války, které se vedou několik tisíců let, ale zatím jsme nezvládli poznání o nich do té míry, abychom jim mohli čelit. Přitom vznik války, jejích příčin, zákonitostí průběhu, expanze a zániku jsou trvalým předmětem našeho poznání. Dnes nanejvýše aktuálním. Popisujeme podmínky, za kterých války vznikají a rozvíjejí se, sčítáme škody, které lidem působí.

Válka je možná vždy, když jsou pro ni vytvořeny podmínky. Odstranění podmínek příznivých pro vznik války způsobí, že se pravděpodobnost možnosti války sníží a nepromění ve skutečnost. To, co se teď děje, není nic jiného než dotahování podmínek do nejmenšího detailu pro vznik třetí světové války, tentokrát termojaderné, protože jsou pro ni vytvořeny termojaderné zbraně. Vědomí rizika války je v jednotě a zároveň v protikladu ke skutečné existenci možnosti vzniku války. Tentokrát termonukleární. Mír v sobě obsahuje i možnost války. Otázkou je, nakolik si to všichni lidé uvědomují. Pokud má být zachován mír i s existující možností války, je nutné pro snížení rizika války něco dělat. Diplomatická jednání za účelem vytvoření pocitu bezpečnosti u znepřátelených stran, zastavení zbrojení, snižování počtů vojsk a zbraní, uzavírání oboustranně výhodných dohod na společném rozvoji atd. Vrcholným cílem by bylo snížení podmínek pro válku na stav blízký nule. Multilaterální dohodou všech států na planetě pro odstranění všeho, co by mohlo vyvolat pomyšlení některého ze států na válku. Dnes to zní jako utopie, ale rozhodně to není věc nemožná.

Duch dnešní doby je přehlcen myšlením na válku. Dokazuje to vládnoucí duch v Evropské unii a dokazuje to i duševní způsobilost voličů, kteří dali hlas lidem, krmícím válku zbraněmi. Zítřejší duch doby může být mírový. Ostatně po skončení studené války měl mírový duch nad duchem války hodně navrch. Pokud má mít duch míru navrch nad duchem války, je nutné, aby všichni lidé, odmítající válku, dali svůj postoj jednoznačně najevo. Například mírovými pochody, nebo rozvíjením hnutí „Svítíme za mír“ v každé městě. Mírový duch určitě nastane. Nevíme, zdali ještě před vypuknutím války a k válce vůbec nedojde, nebo až po jejím skončení, pokud nám zničená planeta ještě dovolí existovat. Komu by vadilo slovo duch, může si místo něho dosadit společenské vědomí, nebo veřejné mínění.

Duch doby je výsledek poznání syna kosmu

Vesmír vytvořil evolucí Syna, který pracuje, učí se a přetváří přírodu dle svých představ. Praktickou činností a poznáváním vytváří soubor poznatků, hodnot a postupů práce. Vstupuje do mezilidských vztahů a poznává tyto vztahy s cílem změnit je dle svých potřeb. Individuálních i všelidských. Lidská práva i války jsou produktem tohoto snažení. Společenské vědy s přírodními vědami, technickými vědami, řemeslnou dovedností, uměním a pamětí lidstva vytváří duchovní část lidské existence, Ducha poznání a snažení lidí. Jak materiální, tak i duchovní existence lidstva je rozporná a je zdrojem změny. Smyslem lidského poznání je poznat možnosti přežití a rozvoje.

Pro přežití je potřebné uchovat planetu, nedopustit zničující termonukleární válku a hledat způsoby, jak může existovat lidstvo i v jeho předpokládaném populačním růstu na devět až deset miliard lidí, při prodlužování délky života. Růst poznatků zákonitostí vesmíru, zpřesňování poznatků o tom, za jakých podmínek se prosadí zákonitosti, které nám vyhovují, a za jakých zákonitosti, o které nestojíme, je předpokladem správného formování planetárního ducha. Aby se tento předpoklad naplnil, je potřebné, aby si tyto poznatky osvojila naprostá většina obyvatel naší pohostinné kosmické lodi zvané Země v nehostinném vesmíru. Lidstvo může plýtvat prostředky na zbrojení v naději, že jejich skupina (třída, národ, korporace) přežije, a může prostředky neplýtvat tím, že je využije na poznání, učení i vytváření organizací pro přežití, pro mír.

Závěr

Existenci Boha nemůžeme dokázat ani vyvrátit. Žádná strana nemá přímé důkazy. Obě strany mají víru v existenci nebo v neexistenci. Jedna strana ji podpírá zázraky a událostmi, kterým říkáme „mezi nebem a zemí“.

Druhá strana odhaluje další a další tajemství vesmíru. Nepotřebuje k tomu boží prozřetelnost, vystačí si s přístroji, logikou a ověřováním faktů. Přesto je řada vědců věřících, protože žasne nad dokonalostí uspořádání věcí, které poznávají.

Mohli bychom říct, že vesmír je plný možností, ze kterých se mnohé materializují vlivem samodeterminace samotného vesmíru a vlivem činnosti lidí. Realizují se pouze ty možnosti, kterým různé prvky vesmíru vytvořily podmínky. Život na Zemi v dnešní podobě by nevznikl, kdyby mikroorganizmy neproměnily atmosféru Země s obsahem metanu na atmosféru s vysokým podílem kyslíku [2]. Řada dalších podmínek umožnila vznik a rozvoj lidské populace. Ohledně postavení a úlohy člověka se autoři liší. Jedni zasazují člověka jako ústřední bod všeho dění, druzí vznik lidské populace považuji za jednu z forem života. První skupina vnímá člověka jako Syna kosmu. Ten inteligentní prvek, který poznává svět, vytváří ducha poznání, o co vesmíru vlastně jde. Poznat sám sebe.

Druhá skupina autorů vidí člověka jako jeden z mnohých možných výtvorů kosmu. Vznikl jako spleť sledu podmínek, které umožnily prosadit se některým zákonům, i jako spleť náhod. Život vznikl a zanikne. Se vším, co k člověku patří. Knihovny, katedrály, urychlovač v CERNu, orbitální stanice… Naši existenci může ukončit zbloudilá kometa, výron energie supernovy, pandemie, ztráta ochrany před kosmickým zářením magnetickým polem Země… Nebo si můžeme konec způsobit sami. Jaderná válka, únik smrtícího patogenu z laboratoře, zásah umělé inteligence, ztráta schopnosti lidí přizpůsobovat se, protože budou rozmazlení technickým pohodlím… Inteligentní biologický život jednou na planetě zanikne. Nebo zanikne pouze biologický nositel inteligence a nahradí ho nositel inteligence jiné konstrukce, než jsou těla lidí.

Někteří vědci vidí, že život lidí může existovat pouze v úzké škále specifických podmínek. Ve volném kosmu nepřežijeme bez jejich zajištění. Když vezmeme v úvahu nekonečné možnosti proměny vesmíru a naše specifické podmínky, jeví se život jako velká náhoda“. Tolik katastrof nás mohlo postihnout, nebo dokonce postihlo a lidstvo přežilo. Někteří si říkají, že to není samo sebou. Někdo nad námi drží ochrannou ruku. Někomu, nějaké vyšší moci na nás záleží. Děláme chyby, velké chyby a stále jsme ještě tady. Hrajeme si s velmi nebezpečnými zápalkami hned vedle stohu suché slámy. Zvítězí racionální duch stvořený pravdivým poznáním, nebo nás zahubí emoce při prosazování vidění světa jednou skupinou a s použitím termonukleárních hlavic? Vítězství míru by bylo krajně civilizovaným počinem lidstva.