Při pohledu na odpovědi vidíme, že polovina lidí (50,7 %) má pevný názor a chtěla by určitě zůstat v republice. Také jsem rád, že od dubna 2022 se jejich počet o cca 3 procentní body zvýšil. Sice neznáme jejich přesné pohnutky, ale chci věřit, že v některých z nás probudil konflikt na východě Evropy a s ním spojené dění jakési vlastenecké cítění. 

Trochu mě mrazí, když čtu, že skupina lidí, kteří by určitě nebo spíše republiku opustili (10,9 %), v průběhu krátkého období roste. Jací lidé tvoří tuto skupinu? Jsou to převážně ti bohatí, kteří už buď mají přímo kam jít, anebo disponují potřebnými prostředky, aby si mohli podmínky pro život v zahraničí vytvořit? Nebo jsou mezi nimi také příslušníci střední a nižší třídy, kteří by se raději chtěli, byť třeba s problémy, protloukat neznámým ale mírovým prostředím někde za hranicemi, než být doma přímými svědky nebo účastníky válečného konfliktu? Byli by to hlavně mladí lidé, rodiny s dětmi?   

Otázka i odpovědi na ni jsou ryze teoretické, neobsahují charakter konfliktu, specifikovaná nebezpečí apod., praxe by proto nejspíš vypadala hodně odlišně. Jistým vodítkem nám ale může být současný už více než dva roky trvající válečný konflikt na Ukrajině. Nejen u nás, ale ve více zemích Evropy je patrné, že sociální složení velké skupiny uprchlíků z Ukrajiny je poměrně různorodé. A můžeme předpokládat, že u nás by to bylo podobné. 

Kdyby k nám válka doopravdy dorazila, tedy v okamžiku vyhlášení stavu ohrožení státu, byli by s největší pravděpodobností do bojů postupně povoláváni všichni, pro které platí branná povinnost, tedy muži i ženy od 18 do 60 let. Jak by v boji obstáli tito „povinní“? Pojďme nepředbíhat, ale musím přiznat, že už jen z té představy mi není dobře po těle. Proč je současný vztah občanů k armádním složkám tak neradostný? Kam se poděla vlastenecká hrdost a silný vztah k domovině? Nezažil jsem to, ale z vyprávění předků vím, že v roce 1938 bylo nadšení tehdejších obyvatel bránit Československou republiku obrovské a opravdové. Kam se za necelých 100 let podělo? A proč? Nechci se tady dále pouštět na tenký led, vím, nemůžeme opakovaně vstoupit do „stejné řeky“, každá doba má svá specifika, některé státy armádu vůbec nemají, jiné naopak přísnou a povinnou vojenskou službu, není to prostě jednoduché...  

Ale výše uvedená neradostná fakta mě jen utvrzují v tom, že bychom všichni, každý podle svých možností a kompetencí, měli vyvíjet nepřetržité a maximální úsilí k odvrácení válečného konfliktu… Když se to nepodaří, nebude to hezké!