I když všichni patří do kategorie námezdních, nejenže si vydělají na hodně odlišný počet košil, navíc si jen ti první mohou dovolit nechat si je šít ve vybraných salónech.
Stranou ponechme soustavně se zvyšující příjmové rozdíly mezi jednotlivými sektory ekonomiky. Ty s nuznými mzdami jsou silně feminizované. Je ovšem fakt, že ženy si pánské košile kupovat nemusejí. Druhý faktor, který podobným srovnáváním ubírá na smyslu, je změna struktury výdajů domácností. Klesl sice v průměru podíl toho, co vydáváme na potraviny, tím výrazněji však stouply výdaje za bydlení, za energii, za vodu a mnohdy astronomicky za léky.
V tomto světle je dokonale nepoužitelný údaj, že průměrný starobní důchod se za poslední čtvrt století zvýšil v reálné hodnotě o 29 procent. Na kolik košil zbude seniorovi poté, co zaplatí nájem, inkaso a pořídí si aspoň ty nejnutnější léky?
No a za třetí vystihují údaje o rostoucích průměrných mzdách a důchodech jen malou část toho, co se děje s vytvářeným bohatstvím.
Chybí porovnání vývoje mezd a důchodů s vývojem zisků a majetku. Tyto dvě křivky se neustále vzdalují a podle nejnovější studie švýcarské banky Credit Suisse celosvětově jedno procento nejbohatších už kontroluje téměř polovinu veškerého majetku.
Je pěkné, že si „v průměru“ můžeme koupit o 13 košil víc než v roce 1989. Abychom však měli úplnou informaci o tom, jak si vlastně stojíme, potřebovali bychom, obrazně řečeno, vědět, kolikanásobně vzrostlo za tu dobu bohatství majitelů firem vyrábějících košile.
Čím nesouměřitelnější bude růst jejich profitu proti vývoji mezd a důchodů, tím větší bude riziko, že se námezdní neubrání, pokud by z nich chtěl někdo jen tak náhodou svléknout poslední košili.
(čssd,pravo)