Možná, že jste o něm nikdy neslyšeli právě proto, že byl tak dobrý. Pak by ovšem musel letět, když se o něm začne mluvit. Teď vyvřel taky otevřený problém, protože narůstala obava, že Starec nezvládl spor strany s advokátem Altnerem a jeho dědici . Vznikl tak dluh, který mohl vést k existenčnímu ohrožení ČSSD.
Nejde o to, že by strana kvůli dluhu hospodářsky zkrachovala, protože nad vodou by ji udržoval prodej majetku, kterého je snad – díky péči našich pradědů a prapradědů – stále dost. Ale strana by nebyla schopna vyvíjet činnost v potřebném rozsahu, a pokud by ji vyvíjela, byla by to činnost nedůvěryhodná. Visela by nad ní obava, že jako zadlužená strana musí činit závazky vůči ekonomicky daleko silnějším subjektům, které jí z těch dluhů pomohou vybřednout.
Starec byl vyhozen den předtím, než bylo zveřejněno rozhodnutí Nejvyššího soudu na dovolání ČSSD. Stalo se to ve chvíli, kdy i ti poslední pochopili, že teď už jde opravdu do tuhého. Odbíjely poslední hodiny plovoucího stébla, na kterém se měla strana zachránit před rozhodnutím Městského soudu v Praze, že musí Altnerovi zaplatit požadovanou odměnu plus penále z prodlení, takže dohromady zničujících 300 milionů korun.
Zpráva druhá: ČSSD si ulevila hned dvakrát. Starec byl vyhozen, což nejspíš ovlivní i ty, kdo na něm byli závislí, a strana zatím nic platit nemusí. Nejvyšší soud vrátil spor prakticky na začátek, tedy až k obvodnímu soudu pro Prahu 1. Zpochybnil přitom to, co měl odvolací Městský soud za zcela jasné, a sice samotný obsah Altnerovy smlouvy o právní pomoci ČSSD ve sporu o vlastnictví Lidového domu. Ukazuje se, že smlouva není zdaleka tak jasná z hlediska toho, co Altner chtěl a za co to měl dostat.
Za velmi pozorné přečtení stojí (potřebný čas má hodnotu stovek milionů korun) zejména následující argumentace z rozsudku Nejvyššího soudu, který připravoval soudce Pavel Horňák v senátu s předsedou Pavlem Krbkem a soudkyní Ivanou Zlatohlávkovou:
Odvolací soud (Městský soud v Praze) vůbec nezjišťoval, jakou právní službu původní žalobce jako advokát pro klienta provedl. A protože žalují Altnerovi dědicové, budou muset tyto služby nějak doložit.
Vedle toho je tu otázka, co vlastně Altner požadoval. Jak rozsudek uvádí, otázku určitosti ujednání o odměně ve smlouvě mezi ČSSD a Altnerem hodnotily obvodní i městský soud nesprávně. Podle NS totiž smlouva dostatečně určitá nebyla.
Napřed si však musíme ujasnit, jakou práci Altner vykonal, a teprve pak lze hovořit o jeho odměně. Vzhledem k neurčitosti zmíněné smlouvy to bude nejspíš znamenat nutnost vycházet ze zákona o advokacii a advokátního tarifu, navrhuje rozsudek. Jinými slovy, s těmi milióny opatrně.
A teprve až bude jasno co a za kolik, je možné hovořit i o smluvní pokutě:
„Závazek k zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout, aniž by byl porušen (a tedy především aniž by vznikl a v rozhodné době dosud existoval) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný,“ stojí v rozsudku.
Při dalším podrobném čtení možná nezapadne ani obrat „v rozhodné době“. Kdoví, jestli nebyla menší než malá...
ČSSD tedy dostala čas, ať se vzpamatuje. V mezičase se podařilo nějak zabavit Altnerovy dědice, kteří teď odhodí všechny spory, které mají mezi sebou, a začnou hledat potřebné papíry. Rozsudek však sahá i mnohem výš a možná ohrozí příslovečnou střídmost někdejšího předsedy ČSSD Miloše Zemana. Ten kdysi nepostřehl Altnerovu past a smlouvu podepsal. Má proto opravdu naléhavý důvod dát si panáka.
Zpráva třetí: Milióny chvilkových demokratů to mohou vidět jinak. Jestliže Nejvyšší soud odmítl ČSSD potopit, pak není jasné, k čemu máme nezávislou justici. Připomeňme, že Nejvyšší soud přijal toto zvrácené rozhodnutí bezprostředně poté, co nastoupila nová ministryně spravedlnosti Marie Benešová, zatímco jak premiér Andrej Babiš, který ji navrhl, tak prezident Miloš Zeman, který ji jmenoval, drze zůstávají ve svých funkcích. Nereagují na to, že všem, kdo posledně přišli na Václavské náměstí, to není jedno. Pro odchod Benešové, Babiše a Zemana se vyslovují i děti.
Občané tedy zůstanou rozčílení, ale neviděl bych moc důvodů ke klidu ani na místě ČSSD. Peníze teď nechme stranou, během dalších let si snad strana nějaké našetří. Spíš by měla být neklidná z toho, že ne všichni, kdo Václavák zaplnili, tam přišli pro zábavu. Jestliže je v zemi milion exekucí a dotýká se to každé páté rodiny, plný Václavák znamená, že přišla pouhá delegace. Rozhodně si nepřejme, aby do Prahy dorazili úplně všichni. A byli tam i další, koho sžírá pocit arogantního přehlížení, že pracují, a přesto jsou na hranici chudoby. Růst platů jim trochu pomohl, ale stále berou polovinu toho, co doopravdy potřebují.
Proč tyto lidi nepřivedla na Václavák ČSSD? Proč to nebyla ona, kdo chce tuto zemi vrátit k ideálům, kvůli kterým lidé před 30 lety na stejném místě cinkali klíči? Odpověď se zdá být jasná, je přece ve vládě, nemůže svolávat lidi proti vládě. Na to samozřejmě existuje jednoduchá replika, ať z té vlády odejde a napojí se protestním potenciálem, který jí dá sílu, jak doporučuje třeba Oskar Krejčí. Jenže tím by uvolnila stavidla pro pravicovou povodeň, která by lidem sebrala i to málo, co dostali dnes.
Tím však není problém plného Václaváku vyčerpán. Vládní strana dnes plnit Václavák proti vládě nesmí, ale před volbami jej plnit směla. Do voleb jde každá strana, vládní nevládní, za své. A je to pár týdnů, co jsme tu zase jedny volby měli, protože by bylo škoda vyplácat všechny příležitosti k balamucení občanů v jediný volební den pro všechno, jak to dělají vždy první úterý v listopadu jednou za dva roky Američané. Volby byly, vzruch ne.
Co dělat, když jsme to prošvihli? Možná aspoň chodit mezi ty protestující a ptát se, co je opravdu trápí. Co by se mělo změnit. Levicová strana se přitom soustřeďuje na neprivilegované. To neznamená, že všichni privilegovaní musí být proti, když chce pomáhat. Přidají se také solidární občané. Ono to nemusí být vždycky všichni proti všem, někdy je lepší hodně pro všechny, a víc pro ty, na které se nedostalo. Není to tak těžké, probírali jsme to už na příkladu myšičky a kašičky ještě s plenami na zadku. Dá se to doučit, zvlášť když jsme dostali tu pauzu k nadechnutí.
A nejde o to, co nejvíc rozdat. To je stará levice. Nová levice vidí soumrak globalizace a orientuje se na příležitosti decentralizace a udržitelné soběstačnosti. Svou roli spatřuje hlavně v tom, jak neprivilegované lidi dole zaštítit před všežravými monopoly a vybavit takovým obslužným systémem, aby si mohli vytvářet vlastní zdroje spravedlivější obživy. Nakonec to může být levnější než dnešní sociální výdaje, když se část těchto peněz nasměruje na účinnou pomoc pro start moderních družstevních a obecních podniků, určitě i s výbavou fab-labs a napojením na globální commons.
Ani takový projekt by se neobešel bez plných Václaváků. Přicházeli by tam lidé bránící své vůdce před tlakem těch, komu to kazí kšeft.