Rusko začalo překreslovat mapy. Porušilo dohody, ke kterým se samo zavázalo. Hraje se o hodně. O bezpečnost Evropy a její mír.

Pokud vyjde najevo, že západní demokracie nejsou schopny hájit svoje zájmy, najde se dost dalších velmocí, které se začnou prosazovat na jejich úkor. Na náš úkor. Mnoho lidí u nás to vůbec nechápe. Stejně jako fakt, že na východní Ukrajině se neodehrává jen jeden z lokálních konfliktů, nad nímž lze večer u televize mávnout lhostejně rukou. Rusko-ukrajinský konflikt činí "světovým" minimálně tři věci: 1. Je v něm zapojena jaderná velmoc s tradičními imperiálními cíli. 2. Jsou narušovány deklarované zájmy Evropy a USA, které na to nejsou schopny adekvátně odpovědět. 3. Jedná se o geopoliticky citlivý bod, historicko-kulturní konfliktní linii, na níž snadno propukají střety širšího dosahu. Bez rozhodného postoje Západu bude konflikt pokračovat a Západ bude stále více oslaben. To se bohužel již děje.

Můj pohled nemá co dělat s naivním rozdělováním na černé a bílé. Ukrajina není vzorem demokracie, nápady rychle ji přijmout do EU nebo NATO jsou nesmysl. Putin není diktátor, je tvůrcem i produktem režimu, který je pro ruskou společnost adekvátní a odráží její politickou vůli. Problém není v tom, co se odehrává uvnitř Ruska a Ukrajiny. Být v tomto případě proti ruskému postupu neznamená být proti Rusku, člověk může být i rusofilem. Ale každý, kdo se na věci dívá zdravým rozumem a z hlediska zájmů naší země, musí být ruským postupem na Ukrajině zneklidněn. Rusko udělalo, co se nedělá. Zavírat před tím oči nám nepomůže. Kupříkladu jednostranně porušilo Budapešťské memorandum z prosince 1994, které samo podepsalo. Už to je dostatečný důvod k sankcím a určitě k posilování vojenské přítomnosti na východních hranicích NATO. Všichni mají plná ústa Mnichova a mnichovanství. Historické paralely jsou ale nebezpečné. Tato nesedí. Když už by se ale někdo chtěl vracet do třicátých let 20. století, je mnohem případnější si všimnout obsazení demilitarizovaného Porýní v březnu 1936 nacisty. I tehdy to bylo porušení smlouvy a žádná reakce nepřišla.

Byl to jeden z klíčových momentů, který dodal Hitlerovi kuráž k dalším agresivním krokům. Zbabělá, váhavá, chápavá politika ho nezastavila, jak dobře víme.

Ale nenechme se svést k laciným analogiím. Poučení z dějin je stále stejné. Neukazujete-li sílu a vůli, dříve či později vás někdo dostane. Sílu můžete ukázat i na vedlejším bojišti. Kdyby například po sérii porážek Západu ve studené válce Británie nesvedla bitvu o Falklandy (1982), což přímo se studenou válkou nesouviselo, byla by pozice Západu v osmdesátých letech mnohem slabší. I když se nám to nelíbí, tak to prostě v mezinárodní politice je: k zachování své pozice a k udržení míru potřebujete dostatek síly. A připravenosti ji použít.

Role "mostu" je směšná

Chyba současné české zahraniční politiky je, že si nebezpečí nepřipouští. Já jsem také rád, že české firmy mohou dál vyvážet obráběcí stroje. Znám je, jsou dobré a přeji jim to. Od vlády bych ale čekal, že bude rozumět tragičnosti, hloubce a možnému dosahu konfliktu, jehož efekt není omezen na území, kde se odehrává. I kdyby mělo pravdu Rusko (jako že nemá), co nám pomůže, když budeme chytrou horákyní někde "mezi"? To je v zahraniční politice osudové. Být "mezi" se nevyplácí, role "mostu" je směšná, ve hře zájmů jste nakonec obětí pro obě strany.

Mezinárodní řád, jak ho známe, se otřásá v základech. V našem zájmu ale je ho zachovat. Česká republika nemá jinou variantu než stát na straně západních demokracií, které ji neohrožují, jejichž "náruč" nám vyhovuje, jichž jsme součástí a které jediné nám mohou společně zajistit bezpečnost. Máte někdo nějakou jinou rozumnou alternativu? Tak sem s ní, já ji neznám. Pokud ne, tak se rychle začněme chovat racionálně a podle svých národních zájmů.

Petr Fiala