Dá se angažovaný přístup deníku Mladá fronta vysvětlit jen tím, že šéfem kabinetu pana ministra spravedlnosti byl její nedávný redaktor Šťastný, vyhlášený novinářský aktivista a manipulátor? Asi ne. To bude hlouběji. To bude v samotném pojetí pokrokové žurnalistiky, která vždy předem ví, kde je pravda, a nemusí se tak zatěžovat jejím hledáním a objasňováním, takže zbude více času na její vtloukání do hlav neuvědomělému lidu.
A jak se to dělá? Takto. Novinář Mladé fronty Syrovátka, přezdívaný Actimel, mi včera poslal tuto SMS: „Dobrý den, jak si vysvětlujete nestandardně rychlou reakci prezidenta na návrh na odvolání J. Pospíšila? A co říkáte kritice tohoto kroku ze strany opozice?“ Na první otázku jsem mu odpověděl: „Nijak. Nepovažuji ji za nestandardně rychlou.“ A na druhou“ „Možná jej považovala za svého ministra.“
Reakce tohoto novináře byla roztomilá: „Děkuji za neobvykle vstřícnou odpověď. Cítíte se dobře? Hezký večer.“ Jako pravý novinářský profesionál projevil skutečně nestandardní starost o to, jak se ve čtvrtek večer cítím. Zajímavější ale je, že se z mé odpovědi v jeho příslušném článku neobjevilo ani slovo. Asi by narušilo už dopředu napsaný titulek „Klaus jindy váhá. Teď sedl a podepsal“.
Novinář se nezatěžoval věcnou informací, jak dlouho v posledních devíti letech trvalo běžně panu prezidentovi, než vyhověl premiérům ve věci změn ve vládě. Postačil mu „expertní“ hlas Jiřího Dienstbiera z ČSSD. Toho, který je v politice asi týden a jehož jméno si vybavuji tak leda v souvislosti s jedním uřvaným rozmazleným frackem s patkou z federálního parlamentu, taková ta zlatá mládež.
Nu, nechme českou žurnalistiku svému osudu. Ten se s realitou už míjí natolik, že ji za chvíli nepotká ani na dálku.
Ladislav Jakl