Jsou to různé pohledy a mnozí se přou o to, zda požár způsobili němečtí komunisté nebo němečtí nacionální socialisté.  Vše je ovlivňováno tím, že je tato světoznámá událost dávána do nejroztodivnějších souvislostí se vším, co se událo později, v  třicátých letech 20.stol., v letech druhé světové války a dokonce i v celém následujícím půlstoletí.

Víme, že hned v prvních hodinách po požáru mnozí věděli, že to je „signál k zahájení komunistického puče“ (tvrdili Hermann Göring, Adolf Hitler a Joseph Gőbbels). Podle Preussische Pressedienst byl „tento čin žhářství nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu…“  a protože žijeme v epoše terorismu individuálního i státního, stojí za to si různé souvislosti, kontexty a interpretace činů zastrašování (teroru) stále připomínat.

Díky tomu, že proces s „komunistickými žháři“ dostatečně neprokázal jejich vinu, a bulharský komunista Jiří Dimitrov, hlásící se k myšlence světové revoluce byl omilostněn, objevila se záhy druhá skupina interpretů této události, která vyslovila domněnku, která se pak šířila v řadách evropské levice, že Říšský sněm zapálili sami nacisté, aby mohli dokončit své „spiknutí“ proti kvasi-demokratické Výmarské republice. Víme, že se jim to skutečně podařilo a obvinění ze spiknutí nacistů pak bylo jedním ze základních kamenů obžaloby prominentních „válečných zločinců“ na Mezinárodním vojenském tribunálu v Norimberku 1945/1946.

Víme to mj. také proto, že hned den po požáru vydal kancléř Adolf Hitler, prostřednictvím prezidenta Hindenburga,  “Nařízení na ochranu národa a státu“ (známé v Německu též jako Reichstagsbrandverordnung), který ještě před tehdy  nadcházejícími volbami (5.března 1933) umožňoval podstatně omezit ústavní svobody díky pozastavení platnosti hned několika článků Ústavy, týkajících se zejména svobody projevu a tisku, práva shromažďovacího,  poštovního  a telefonního tajemství atd. (Kdyby se chtěli někteří naši současní bojovníci proti „ruské páté koloně“ nechat inspirovat, mají to již dávno sepsané. Až na ten internet, ale i to by šlo zařídit lehce a rychle.)

Díky této hysterii, ne nepodobné té evropské současné,  získala ve volbách NSDAP 44%  a nejen Němci, ale i mnozí zahraniční politici a političtí komentátoři to považovali za záchranu před socialistickou nebo nedej bože bolševickou revolucí. O necelé tři týdny později pak ústavní většina nového Reichstagu přijala „Zmocňovací zákon“, přestože někteří poslanci již byli zatčeni nebo na útěku.  (I to známe z nedávné české minulosti, např. když se volí prezident. O Ukrajině raději ani nemluvme.) Zmocňovací zákon pak umožňoval vládě vydávat zákony a dekrety, aniž by byly schváleny zákonodárným sborem. I tím by se mohli nechat inspirovat někteří opoziční  poslanci, kteří by tak ovšem činili, jak jim můžeme věřit,  v zájmu obrany demokracie v Čechách.

Jednou z ukázek zatemňování celé události je nedávno v Praze vydaný kompilát, nebo snad literární fikce,  Jonathana Milese -  Devět životů Otto Katze (Praha: Paseka 2012), který je životopisem André Simona, popraveného v procesu se „spikleneckým centrem Slánský a spol.“ v roce 1952.

Událostí jako ze současnosti je  rychlé zatčení hlavního žháře van der Lubeho (ještě téže noci) a jeho okamžité přiznání. Abychom si tuto podobnost uměli lépe vybavit, představme si, že by vlastně už předem odsouzenému zločinci nalezli v kapse  Komunistický manifest nebo nějaký spisek Karla Marxe. (Tak se to totiž dnes dělá, když někoho potřebujeme usvědčit jako islámského teroristu – korán, kalašnikov, turban a plnovous jsou základní rozlišovací znaky.)

Autoři jednoho z textů odkazujícího na události z let 1933-1934 si  položili zajímavou otázku, zda byl van der Lube - usvědčený terorista -   „pomatenec nebo hrdina vidící do budoucnosti“. I když víme, že jednou z velkých nástrah historických studií je hádání z výsledku,  stojí za to, se u této myšlenky zastavit. Od požáru říšského sněmu posloužila provokace vzniku nebo jen pokusům o vyvolání politické nestability, změny režimu, dokonce i vyvolání válečného konfliktu mnohokrát, a to bez ohledu na to,  v které části světa k nim docházelo, zda byly nebo nebyly úspěšné. A dost často, dokonce snad i většinou,  ani ještě po desetiletích nevíme, jak a kým byly zosnovány a jak vážit a měřit  jejich efektivitu.

Opravdu jen namátkou. Vražda S.M.Kirova (1934) zahajuje dobu velkých čistek, zavraždění rakouského kancléře Dolfuse (1934) je spojeno s pokusem o nacistický puč v Rakousku, zavraždění francouzského MZV Louise Barthoua a jugoslávského krále Alexandra I (1934) ustašovskými teroristy podporovaným Itálií, Německem, Maďarskem je dodnes vysvětlován v souvislosti s mezinárodní situací v celé Evropě.Útok na vysílač v Glivici byl záminkou k přepadení Polska v roce 1939...

Kdybychom si chtěli myslet, že po hekatombách druhé světové války tomu bylo jinak, uveďme jen několik stále nevysvětlených příkladů: J.F.Kenndy 1963 – atentátník Lee Harvey Oswald dopaden téměř okamžitě, o několik dní později tento korunní svědek zastřelen bizarní postavou z podsvětí, která záhy zemřela na rakovinu, a to za přítomnosti agentů FBI a CIA. Robert Kennedy, bratr Johna je zavražděn v roce 1968 a za důvod se považuje pokračování útoku proti klanu Kennedyů, ke kterému víme že existují stále tajné informace, jejich „zveřejnění by mohlo ohrozit bezpečnost Spojených států“.  Martin Luther King, zastřelen 1968 bývalým vezněm, o jehož doznání panují dodnes pochybnosti. Korejský prezident Pak, otec současné prezidentky, zavražděn v roce 1979 šéfem korejské zpravodajské služby KCIA (mnozí ještě dnes věří, že byl řízen CIA). O tomto otci hospodářského zázraku se promítal v roce 1994 korejský film Ibišek rozkvetl, který se zabýval fiktivní situací, co by se stalo, kdyby Korejský poloostrov byl zásluhou prezidenta a generála sjednocen a vlastnil nukleární zbraně.

Také v Evropě máme podobné příklady: švédský sociální demokrat  Olaf Palme, předseda vlády, byl v roce 1986 zastřelen na ulici za dosud nevyjasněných okolností a díky tomu známe odkazy na konspiraci o možném podílu britské, německé a tehdejší jugoslávské zpravodajské služby na celé věci a jejich vzájemné konkurenci. Italský politik  Aldo Moro byl 1978 unesen a zavražděn italskými Rudými brigádami v době, kdy se jako bývalý předseda vlády pokusil o tzv. historický kompromis.

Vlastně ani není třeba pokoušet se o analýzy, stačí si jen seřadit fakta a pokusit se jejich vzájemnou blízkost zhodnotit. A budeme překvapení, že se dobereme staročínské, mnohasetleté moudrosti: Zabij jednoho, zastrašíš tisíc!, kterou jsme si upravili na současné Zabij tisíc, zastrašíš miliony!