„Návrh na podporu velkých firem kvůli vysokým cenám energií počítá s pomocí zhruba pro 8000 podniků. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (za STAN) na to chce vyčlenit 30 miliard korun. Se stanovením maximálních cen energií pro firmy nepočítá, protože to neumožňuje evropská legislativa. Podpora bude formou kompenzací za ztráty, o kompenzace by si firmy mohly žádat ještě letos“.

To by na první pohled mohlo znít sympaticky, jenomže právě jen na ten první pohled. Čtěme dál: „Síkela chce pomoc pro odvětví, která mají zvýšenou energetickou náročnost, jako je například zpracovatelský nebo těžební průmysl. V případě těžebního průmyslu chce podporovat firmy, které nemají vysoké zisky, týká se to tak například těžby kaolinu. Podpora se má podle Síkely týkat firem, které jsou připojené na vedení vysokého a velmi vysokého napětí.“

Tady už se nám otevírá docela slušný vějíř otazníků. První: Proč právě tyto firmy chce vláda podpořit, podle jakého klíče a kým budou vybírány, jak se zamezí korupci, která v podobných legislativně zcela neuchopitelných případech logicky vždy přichází, jak to podpoří trh práce atd. atd.

Hned na počátku vzpomeňme jinou „kompenzační“ situaci, a to tu, s níž se musela vyrovnat předchozí Babišova vláda v období 2020-2021. Ještě si dobře vzpomeneme, jak tehdy opoziční, dnes koaliční strany protestovaly proti „nesystémovému“ vynakládání veřejných prostředků na záplatování ztrát firmám, které byly z pokynu státu tehdy omezeny nebo zavřeny – restaurace, hotely, divadla, sportoviště atd. Kupodivu nikoho z tehdejších řečníků nezarazilo třeba to, jak se někteří uchazeči o kompenzaci prezentovali v médiích – typicky Jan Hrušínský z Divadla na Jezerce. Typický odpůrce minulé vlády, a přece jí lezl i do těch nejmenších kapsiček, aby z nich vyrazil horu peněz pro provoz svého soukromého podniku., Ano, leccos se dá dělat se vkusem, i bez něj, toto berme jen jako příklad.

Jenomže, a to je podstatné, tehdy bylo nutné odškodnit ty, kdo byli postiženi epidemií covidu. Ani největší kritik oné vlády si netroufl tvrdit, že si Babiš nebo někdo takový covid vymyslel jen proto, aby mohl rozhazovat z veřejných peněz. Byla to prostě „poznaná nutnost“, kterou, byť se skřípěním zubů, akceptoval i největší protržní fanatik.

Dnes jsme ale v docela jiné situaci. Vláda se chystá kompenzovat ztráty podnikům v důsledku svých vlastních kroků. Neudělala pranic proti tomu, aby na republiku nedopadly důsledky eurounijní politiky odříznutí se od ruského plynu a postupné likvidace fosilní a jaderné energetiky. Naše poslušné zapojení se do systému lipské energetické burzy znamená, zjednodušeně, že my vyrobíme elektřinu za cenu x, za tu ji de facto poskytneme na lipskou burzu, kde se jí chopí korporátní spekulanti, vyženou její cenu do násobků a za ty ji pak zpátky prodávají nám. I malé dítě bez sebemenších základů ekonomického vzdělání vám řekne, že je to nesmysl jak dům. Naše vláda však je spokojená, že „stropuje“ a „kompenzuje“. Trochu mi připomíná půvabnou postavu osla Ijáčka z Medvídka Pú, jehož velmi častou hláškou byla věta: „Taky už dlouho nebylo zemětřesení“.

Leč dosti humoru, situace s vládními „kompenzacemi“ není ani trochu k smíchu. Položme si pár otázek. Proč chce Síkela podporovat firmy s nízkou mírou ziskovosti? Protože chce za úspěšné podnikání potrestat ty, kteří mají nebo dosud měli ziskovost vyšší. Ale cožpak nebyli ti či oni postiženi chybami vládní energetické politiky stejně nebo proporčně srovnatelně? Jediná možná odpověď je: existuje zřejmě nějaký skrytý záměr. Třeba poškodit úspěšné na úkor všech. Neúspěšným to nepomůže a stát bude tančit na domnělých kostech poraženého mastodonta.

Mimochodem, ministr Síkela si vpálil pěknou vlastní branku. „Já si umím představit, a tohle jsem nikdy neřekl, že při té definici malé a střední firmy budeme asi umět v rámci některých sporných limitů přimhouřit oko. Já všem velkým doporučuji: tvařte se jako malé a střední, aspoň na přechodnou dobu,“ řekl před sněmem Svazem průmyslu a dopravy na brněnském výstavišti. Takový návod k veřejnému lhaní tu už dlouho nezazněl.

Naše vláda se neustále ohání údajnou systémovostí. Podle ní bylo nesystémové stropovat ceny energií, protože to neodpovídalo standardům domluveným v EU. K zastropování, a ještě navíc v nejvyšší cenové hladině, se vláda odhodlala až jako úplně poslední. To tedy zřejmě už je „systémové“. Jaký je nyní systém v přípravě oněch kompenzací, se odnikud nedozvíme. Jen opět to, že se budeme řídit evropskými pravidly. Jenže co to jsou „evropská pravidla? Přece to, co vyhovuje lobbistům prosazujícím v EU administrativě zájmy svých korporátních chlebodárců, ať to EUobčana a daňového poplatníka resp. podnikající a daně platící subjekt stojí, co to stojí.

A všimněme si ještě jednoho detailu, v němž, jak se říká, bývá skryt ten ďábel. Firmy, jichž se vládní opatření má týkat, si o něj musí zažádat, což znamená nepochybně horu administrativy, narůst pracovních míst na státních úřadech a náklady, s nimiž nikdo nepočítal. Žadatel musí navíc prokázat, že se mu zvedly ty či ony náklady v důsledku energetické krize. Přitom má stát dost způsobů, jak změřit nákladovost toho či onoho oboru či podniku; stavět firmy do role pokorných prosebníků, vymáhajících to, co jim stát de facto sebral, je projevem značné mocenské arogance.

Takových otazníků by se nad novou vládní kompenzační čtverylku dalo navršit ještě hodně. Vláda se chová přesně tak, jako by chtěla připomenout dávný, ale jak vidno dosud aktuální bonmot: Co je to RVHP? To je nejlepší způsob, jak vyřešit problémy, které by nebyly vznikly, nebýt RVHP.