Rektor VŠE Dvořák, který byl ještě v únoru na mé přednášce o inflaci (a seděl o řadu za děkanem Ševčíkem), svolal Akademický senát školy, jejímž jsem profesorem, a nechal si schválit, že děkan Ševčík pochybil. Ano, pochybil. Pochybil hlavně tím, že strašlivě podcenil atmosféru na VŠE i celkové klima v české společnosti. Byl vždy svůj, hlasitý a akční, nebyl typem akademického suchara. Měl své názory a ty dával zřetelně najevo. Své názory vyjadřoval až příliš bezstarostně. Myslel, že se to smí. I když se práci děkana na fakultě, na které učí už řadu desetiletí, věnoval intenzivně (a fakulta mu vděčí za mnohé), pochybil tím, že neuměl vyvážit roli děkana a své občanské postoje – ty by mu prošly, kdyby nebyl děkanem. Mračil jsem se za to na něho. Člověka jeho typu jako děkana potřebujeme. I díky němu byla tato fakulta jiná než ostatní.

Dojde-li k jeho odvolání, rozhodnutí rektora bude kaňkou na našem školství a na našem akademickém světě. Bude precedentem. Stane se varováním, aby si všichni dali pozor. Bude oprávněně přirovnáváno k praktikám komunismu.

My, kteří vidíme širší souvislosti, budeme říkat, že byl odvolán nejvíce protržní, nejvíce nebruselský, nejvíce nezelený (neříkám nejvíce scientistní) děkan všech ekonomických fakult v ČR. Ať si to pan rektor přeje nebo ne, bude to hodnoceno i touto optikou. Bude mu připomínáno, že byl odvolán děkan, který jako jediný dodnes nechal vyučovat hlavní tvůrce naší transformace 90. let Klause, Dybu, Třísku (a dokud žil i Ježka). Právě v tomto smyslu se jeho rozhodnutí stane symbolem režimové změny, ke které u nás v současnosti dochází. Nebo už došlo.

Před víkendem, v pátek 23. června, se vyznamenala i skoro-prezidentka Nerudová. Já jsem se o ní dosud vyjadřoval jen jako o ekonomce. Nekomentoval jsem její výroky, že považuje za svůj politický handicap, že je mladá a pohledná. Nechápal jsem však, jak se mohla stát profesorkou a nebyl jsem schopen najít argumenty k ocenění její práce na důchodovém systému. Výstupy komise, kterou vytvořili Babiš, Hamáček a Maláčová, nebyly k ničemu.

Teď se paní profesorka pustila do jiného žánru. Předstírá, že má pocit, že jsou u nás ženy diskriminovány. Na Twitteru adresovala mužům výrok, který by si žádný muž vůči ženám vyslovit nedovolil: „Mám prosbu. Přestaňte prosím přesvědčovat nás ženy, že máme v ČR rovné příležitosti. Je to jako kdybychom my přesvědčovaly vás, že když vás někdo kopne do rozkroku, tak to nebolí. Díky!“

Tato osoba, tato jemná žena, kterou by muži měli před hrubostmi podvědomě chránit, se mohla stát naší prezidentkou. Uvědomujeme si dostatečně veškerou hrůzu s touto možností spojenou? Ještě štěstí, že máme toho Pavla. Ten aspoň není profesorem a neříká o sobě, že je chytrý. Ale Nerudovou nepodceňme. Ještě na počátku května spolu s premiérem Fialou na tiskové konferenci vlády propagovala – jako expertka – jeho „ozdravný“ balíček.   

Prigožina nechápu. Obdivuji všechny ty, kteří jeho vzpouru umějí vysvětlovat jako rafinovaný, racionálně vykonstruovaný čin. A mají na to sofistikovanou teorii. Sofistikovaná být může, ale jen obtížně pravdivá. Prigožin je iracionální postava v iracionálním světě. Jeho aktivity ve světě, zejména v Africe, jsou zvláštní. Staromódně nechápu jeho statut. Všechny historické paralely se mi zdají být za vlasy přitažené. Buď je Rusko v čele s Putinem nedemokratický, zcela autokratický systém, jak je v našich médiích líčeno, a pak by si se vzpurným majitelem armády snadno poradilo, nebo je to systém daleko méně centralizovaný, systém neřízený, systém, kde si každý dělá, co chce. Obojí je špatně.

Nevím. Systém, který umí zavřít Navalného, ale ne Prigožina? Jde o chaotický systém, který není centrálně řízen? Pak už zbývá jen hypotéza, že si Putin Prigožina pěstuje a že o žádnou hrozbu ve skutečnosti nešlo. Každou hodinu se budeme dozvídat více, uspěchat hodnocení by bylo předčasné. Jsem však přesvědčen, že víkendová událost Putina výrazně oslabila. Že naše Černochové tleskají, je protiargumentem. Ty se ale mýlí vždycky.  

Uvidíme.