31. května 1950 začal výslechem obžalovaných vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou a dvanácti dalšími komunistům nepohodlnými lidmi označovanými oficiální propagandou jako “vedení záškodnického spiknutí proti republice“.

Právnička a politička JUDr. Milada Horáková byla zatčena 27. září 1949. Vše údajně proběhlo chvatně a ani sami vyšetřovatelé prý neměli zcela jasno v tom, z čeho mají zatčenou obvinit. Nicméně na sklonku 40. let již započala dlouhá, krutá doba, kdy politická objednávka znamenala předem určený výsledek procesu. Zatčený diplomat Jaromír Kopecký podlehl mučení a vydírání a při výslechu jmenoval různé opoziční organizace a osoby. Mezi nimi zmínil i Miladu Horákovou a další národně socialistické politiky Františku Zemínovou a Josefa Nestávala.

Impulsem pro zatčení a procesy národně socialistických politiků byla schůzka představitelů nekomunistických stran na faře ve Vinoři v září roku 1948 a pokus ustavit funkční opoziční hnutí. V té době se připravovala konference amerických velvyslanců v Evropě a naši politici chtěli zaslat tomuto grémiu memorandum o československé demokratické opozici. Když se v roce 1876 sešli předchůdci pozdějších komunistů v břevnovské hospodě U kaštanu, aby revoltovali proti státu, mělo celé policejní sledování a průběžné postihy revolucionářů operetní nádech. Rakousko-uherská policie se ve srovnání s komunistickou projevovala civilizovaně. Gottwaldova justice s politickou opozicí zatočila úplně jinak.


Nezapomeňme, že ve Vinoři šlo o ryze politickou proklamaci, politici, kteří se na faře sešli, nechystali protistátní ozbrojený odpor, ani teroristický čin. Nicméně samotná ochota opozice zformulovat svůj program stačila Klementu Gottwaldovi k tomu, aby schválil uspořádání monstrprocesu s drakonickými tresty. Paranoická nálada inspirovaná Stalinovými nároky a požadavky vytvářela konkrétní bludy. Státní bezpečnost vytvořila celou vyfabulovanou konstrukci ilegálního spiknutí, v němž hlavní role připadla JUDr. Horákové. Bezpečnost si dokonce vymyslela název podvratné skupiny, jež zněl Direktoria. Vida, také jedna konspirační teorie, tehdy ovšem úspěšně dotažená do kýžené praxe.

Vyšetřování brzy dostalo konkrétní zadání z nejvyšších míst. Po krutých výsleších bylo obviněno 13 obžalovaných z toho 7 příslušníků Národně sociální strany (Horáková, Kleinerová, Zemínová, Přeučil, Nestával, Hejda a Buchal), 2 sociální demokraté (Peška a Dundr), 2 lidovci (Hostička a Křížek) a 2 bývalí členové KSČ (Pelcl a Kalandra).

Komunisté využili proces k obrovským propagandistickým akcím. V továrnách, úřadech a dokonce i ve školách byly rozdávány vstupenky do soudní síně a lidé byli sváženi autobusy do Prahy, aby se povinně účastnili zasedání soudu. Totalitní moc vyvolávala ve společnosti strach, nenávistné reakce a atmosféru odplaty. Komunisté se museli povinně vyjadřovat k probíhajícímu řízení. Některé deníky musely zřídit samostatný sloupek, v němž tiskly požadavky pracujících i veřejně známých osobností, aby byl nad rozvratnými zločinci vykonán spravedlivý trest. Stejnému nátlaku byly podrobeny i děti.

V souvislosti s velkým procesem s “protistátním centrem” probíhaly v krajích další dílčí procesy, celkem jich bylo třicet pět. Státní prokuratura obžalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7 850 let. Byly uloženy peněžité tresty ve výši 12 145 000 Kčs a vyslovena konfiskace celého majetku téměř u všech odsouzených.

Pokud se dnes opět aktivují komunisté a s rozesmátými bodrými tvářemi nás ujišťují a svém enormním zájmu o blaho pracujícího národa a o všeliká potěšení „obyčejných lidí“, měli bychom si vždy představit záměrně mučivou popravu, kterou komunisté připravili politické oponentce. Milada Horáková nezemřela rychle zlomením vazu, ale podle zjištění historika Aleše Kýra byla pomalu škrcena a její agónie trvala téměř čtvrt hodiny. Komunisté přítomní zdlouhavým popravám podle vyprávění svědků prý během této podívané nerušeně svačili.

Rozhodně nechci tvrdit, že tehdejší komunisté jsou jediní, kdo nesou vinu na zvěrstvech a vraždách.  Dívám-li se dnes po plejádě politických stran, názorů a bizarních nápadů, docházím k poznání, že mnoha lidem nic komunistického není cizí. Nerada bych se dožila dne, kdy se opět pod nějakým kaštanem pozdvihne vlajka ve zcela nových barvách a slušivých vzorech a s ní také úderná pěst toho jediného správného, utiskovaného, obyčejného, pracujícího lidu.

Věra Tydlitátová