Vzhledem k tomu, kde bylo letadlo sestřeleno, vypukly v prvních hodinách orgie na téma „ten hnusný Putin sestřelil letadlo“.  Podezřelí byli i  separatisté (prý existuje nahrávka, ovšem autorizovaná propagandistickým oddělením ukrajinské rozvědky) – tedy opět „ten hnusný Putin“. Jen tiše někdo špitl, že to mohli být i sami Ukrajinci, případně separatisté, kteří se zmocnili posádky PVO, vybavené systémem BUK-1.2, jehož některé rakety umí sestřelovat stíhačky do výše 25 kilometrů výšky. Generální prokurátor Ukrajiny „vyvrátil“ zprávy o tom, že separatisté se zmocnili komplexů Buk či S-300, americká rozvědka tvrdí, že Boeing nad Donbasem sestřelili separatisté, separatisté si stěžovali, že je Moskva opustila,  Ondřej Štindl tvrdí, že Rusko nad povstalci ztratilo kontrolu a Moskva tvrdí, že boeing byl v dostřelu ukrajinských jednotek. Vojenský analytik Martin Koller ve vysílání České televize jednoznačně odmítl, že by to mohli být povstalci. „Separatisté takové zbraně nemají, tím jsem si naprosto jistý. “ Teda…, pokud jim nedodával horší za jejich poslední peníze,  nemůže vědět nic.  Pokud došlo k sestřelení, mohla to být ukrajinská nebo ruská armáda. Není žádný problém, aby ukrajinské nebo ruské protiletecké systémy PVO zjistily, odkud byla raketa vypálena,“ dodal v  České televizi Martin Koller. Redaktorka nebyla ráda,  neboť analytik prozradil, že radary a družice USA a Ruska by měly útočící raketu detekovat hned krátce po startu… Chvíle, kdy západní i česká média málem Rusku vyhlásila válku, byla poněkud pokažena leteckými odborníky, kteří upozornili, že to vůbec nemusela být střela, ale havárie. Chápu, že pro Malajsii by asi bylo přijatelnější, kdyby se zjistilo, že to letadlo sestřelili. Dvě letecké katastrofy během několika týdnů asi není zrovna něco, co by jim pomohlo. A tak se ideovost snoubí s chladným přístupem a nakonec uvidíme. Abychom nakonec nezjistili, že to letadlo sestřelili nějací kladní hrdinové, aby podpořili svůj spravedlivý boj.

O inteligenci novinářů svědčí, že uprostřed okurkové sezóny přinesl Blesk „zprávu“, že malajsijské letadlo sestřelili ve výšce 10 000 kilometrů. To je dost vysoko… Až moc. Autor tohoto titulku patrně spal v hodinách zeměpisu či fyziky, kdy učitelka vysvětlovala dětem, kam až sahá atmosféra. Dopravní letadla létají převážně ve výšce 10 km. Většina komerčních jetlinerů má certifikovaný dostup do 12,8 km, některé business jety do 15,5 km. 24 km vysoko vyletěl francouzský dvoukomorový raketový letoun SNCASO SO.9050 Trident II 2. května 1958. Do 37,7 kilometrů vyletěl experimentální letoun Mikojan Gurevič E-266m (MiG--25 R15BF2-300) se zkušebním pilotem Alexandrem Fedotovem 31. srpna  1977 a udělal tím světový rekord do chvíle, než odstartoval v roce 2004 SpaceShipOne a vyletěl do výše 112 km. Americký průzkumný letoun Lockheed SR-71 „Blackbird“, který prováděl dlouho úspěšně špionáž nad SSSR, létal pouze do 25,9 km… Stratosféra končí ve výšce 50 km. Mezinárodní kosmická stanice ISS létá ve výškách od 330 do 410 kilometrů. Ve výšce 595 km létá Hubbleův teleskop. Zemská atmosféra končí (teoreticky) ve výšce 800 km. Ve výšce 10 tisíc kilometrů nelétá nic. Jen novinářská blbost.

Mezitím v Česku… probíhá politický boj o eurokomisaře. Tedy českého eurokomisaře. Sobotka nemá moc na výběr. Řekněme si upřímně, Mertlík není zrovna trhák. Věra Jourová, kterou navrhuje Babiš, by byla pro Sobotku prohrou i výhrou. Výhrou proto, že odchod do Bruselu se v těchto zeměpisných šířkách rovná prakticky politické smrti, prohrou proto, že sice Sobotka neprosadil sociálnědemokratického kandidáta, ale Babiš prosadil původně sociálně demokratickou kandidátku, kterou premiér Paroubek nechal jako obviněnou vyloučit z ČSSD, ačkoliv, jak se pak zjistilo, byla nevinná. A Sobotka se jí jménem ČSSD ani neomluvil, načež Jourová přešla do ANO. To, že Sobotka neprosadil liberálně demokratického nominanta sociální demokracie, by ostatně byl problém, i kdyby protikandidátkou nebyla zrovna Jourová, ale kdokoliv jiný. Babiš toho zatím moc neudělal, nic také nezkazil, tváří se pokorně a tak jej lid stále miluje, protože rétoriku ovládá celkem dobře (vysvětlování, proč nemohli realizovat všechny ty báječné nápady, mu jde). Bohuslav Sobotka má do sjezdu coby kamenem dohodil a nemusí to pro něj dopadnout nijak dobře. Což mu dobrá polovina ČSSD přeje. A protože je Jourová v podstatě sociální demokratka, sociálnější než Zemanův liberál Mertlík, je to sociálním demokratům jedno a Slávek to má blbé.

Martin Bursík, bývalý předseda liberálně levicové Strany zelených, exministr životního prostředí v pravicové vládě a předseda (neo)Liberálně ekologické strany bude kandidovat do Senátu za křesťansko-konzervativní TOP 09. Aspoň konečně představil pravou tvář tzv. české zelené politiky. V tom svém lese dlouho nepobyl.  ..

Prezidentova poradkyně a bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová (ČSSD) hájí do morku svých kostí soudce Jana Veselého, kandidáta na předsedu krajského soudu v Ústí, kterému prezident Zeman nepodepsal jmenování. Shodla se s odvolanou náměstkyní za ANO Hanou Marvanovou.

Kauza Petra Kvitová a její daně v Monacu pomalu odchází do pozadí. Poslanec ČSSD Huml, který jen sdílel na facebooku článek bývalého disidenta Petra Pospíchala z Deníku Referendum, se ocitl v pasti cíleného PR protiútoku, který ho nechal vyvracet i to, co nikdy neřekl. A nazván svými protivníky komunistickým fízlem za to, že dělal před rokem 89 dopraváka a přeběhlíkem za odchod od VV (kandidoval jako nezávislý), tak trochu se lekl vlastní odvahy (jako vždy) a tiše vycouval.  V Právu musel navíc objasňovat i motivy svého někdejšího členství v KSČ. „Po 25 letech není čeho litovat. Ono to možná zní blbě, ale my jsme uvnitř sboru (SNB) brali tu organizaci jako odborovou organizaci, která se uměla postavit za řadové členy.“ Lidsky pochopitelné, politicky sebevražda. Lid, který zde své daně odevzdává, nařkl kritiky Kvitové z „čecháčkovství“ (klasický argument těch, co žádné argumenty nemají) neboť národní hrdost není „in“ a život běží dál. Babiš se monacké daňové rezidentky zastal, aniž by nechal zkoumat, zda opravdu nepobývala v Česku více než ze zákona povinných 183 dní pro to, aby byla i českou daňovou rezidentkou a finanční úřad jí mohl dát doměrku a pokutu. Lidsky pochopitelné, politicky hrubá chyba. Z toho plyne poučení, ať chytří bohatí a zbohatlí dál platí daně v Monaku, chudí a blbí Babišovi.

Americké ministerstvo spravedlnosti podalo v dubu 2012 žalobu proti společnosti Apple a vydavatelům Harper Collins, Simon & Schuster, Hachette, Macmillan a Penguin. Obvinilo je ze spiknutí s cílem stanovit ceny na e-knih v americkém internetovém obchodě Apple iBookstore. V loňském roce soud rozhodl, že Apple v rámci tohoto spiknutí porušil antimonopolní zákony. Apple sice souhlasil, že zaplatí 450 milonů dolarů, nicméně současně vinu na spiknutí a popírá a obrátil se na odvolací soud. Takže uvidíme.

Společnost BBC přiznala, že sledovala a četla emaily nejméně jednaosmdesáti svých zaměstnanců. Činila tak poslední dva roky a to proto, aby zjistila, zda nedochází k úplatkům, úniku informací, obtěžování či porušování kodexu nebo ujednání o mlčenlivosti. Těchto 81 zaměstnanců bylo z těchto činů podezřelých. BBC k tomuto kroku údajně dovedl fakt, že množství úniků informací stále stoupalo. Společnost ale odmítla sdělit, o jaký druh informací šlo. V roce 2012 společnost sledovala dvacet zaměstnanců, v roce 2013 to bylo již 51 zaměstnanců. Pokud je známo, například čtyři emailové účty společnost sledovala kvůli podezření z krádeží, další čtyři kvůli podezření z obtěžování a jeden kvůli podezření z úplatkářství. O přístup do čtyř mailových schránek požádala přímo policie v rámci vyšetřování trestných činů. Být bezpečnostní ředitelkou BBC, jdu se zastřelit. Zaprvé proto, že interní vyšetřování úniků uniklo a za druhé, že o interním špiclování ví veřejnost i špiclovaní zaměstnanci.

Společnost Microsoft propustila po fúzi s Nokia dvanáct a půl tisíce zaměstnanců. Učinila tak mailem, který je natolik pozoruhodný, že oběhl média. Stephen Elop, jeden z nejvýše postavených mužů společnosti (Executive Vice President divize Devices & Services business unit), vytvořil naprosto nesrozumitelný text, začínající souslovím „Ahoj všichni“ a v němž v deseti odstavcích rozvláčně popisuje, nač je společnost Microsoft zaměřená a co hodlá dělat v budoucnosti. Fakt, že Microsoft bude propouštět oznamuje Elop až v jedenáctém odstavci a ani tak není jasné, zda je adresát mailu propuštěn, či ne. Spíš to musí tak nějak tušit z kontextu. Mail končí větou „Zdravím, Stephen“. Zdá se, že komunikační firmy mají s komunikací problém téměř vždy. Z divize Nokia vyletí každý druhý. Pikantní je, že Elop byl v roce 2010 první nefinský generální ředitel Nokia, ještě když byla samostatná a finská. Během Elopova funkčního období klesly roční tržby Nokia  o 40%.

Jill Abramson, která byla odejita z New York Times, prolomila své mlčení a dala rozhovor stanici Fox. Většina rozhovoru se točila kolem neprůhlednosti Obamovy administrativy, ale na odchod z NYT došlo také. „Vyhodili mne,“ řekla Abramson. „Celý život jsem věnovala odkrývání pravdy, tak proč ji teď skrývat.“ Nepřímo odmítla, že by za jejím vyhazovem byl sexismus velkých novin. „O místa v mediální domech dnes a denně přicházejí vysoce postavení muži.“ Na otázku, proč si myslí, že byla vyhozena, řekla, že některým se nelíbil její manažerský styl. „Jsem náročná šéfka a není to se mnou lehké a tak si myslím, že se to mnohým nelíbilo,“ řekla.


Zpráva UNESCO o světových trendech ve svobodě projevu a rozvoji médií (World Trends in Freedom of Expression and Media Development), jejíž vypracování umožnil grant od Švédského království, měla premiéru ve Washingtonu na briefingu v Capitol Hill. Pulitzerovou cenou ověnčený novinář Eugene Robinson z The Washington Post moderoval panel odborníků, kteří prozkoumávali klíčové prvky této zprávy. Zaměřili se na bezpečnost novinářů, svobodu sdělovacích prostředků a nezávislost, pluralitu a rovnost žen a mužů. Zpráva ukazuje některé pozitivní trendy, které ukazují větší rozmanitost zdrojů a názorů v důsledku on-line žurnalistiky a penetrace mobilních telefonů, a to díky občanské žurnalistice a výrobcům on-line médií. Nicméně ohrožení novinářů se rozšiřuje on-line producenty obsahu, s tím, že dnes všechna sociální média jsou de facto masmédia s globálním (nebo jazykově teritoriálním) dosahem a tudíž žurnalistika. Elisa Muñoz, výkonná ředitelka International Women's Media Foundation, poukázala na ohrožení žen, neboť ženy jsou již nedostatečně zastoupeny v redakcích po celém světě.   Karin Karlekar z poradního sboru pro zprávy UNESCO a projektová ředitelka každoročního průzkumu Freedom House o svobodě tisku upozorňovala, že zejména v oblasti vysílání tím, že dá licence přátelům a spojencům, mohou některé vlády udržet účinnou kontrolu toku informací.

Ano, ale k čemu je svoboda psát co chcete, když napsané skoro nikdo nečte, málokdo mu věří a téměř nikoho nepohne k činu? Novináři ani spisovatelé už dávno nejsou „svědomím národa“. Národ už nemá svědomí. Svoboda psát je vyvážena leností číst. Obojí je pak zahaleno do mlhy lhostejnosti a prodejnosti. K čemu taková svoboda, pokud slovo nezabrání válkám a nezlepší život čtenářů?

Irena Ryšánková