Svatý Václav (asi 907 – 935, německy Wenzel von Böhmen) je hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti. Používám vědomě formu slovesa být - je a jméno v němčině z důvodu dvojitosti původu, života a významu Václava pro dnešek. Ten se dnes nabízí jako zrcadlo a spojení dvojitosti s mýty minulosti a přítomnosti. Nemám pochyb, že mýty budou doprovázet a krmit část historiků a národa i v představitelné budoucnosti. Život bez mýtů totiž neexistuje a prokazatelné poznání Václavova života je téměř nemožné. Proč?

Nedostatek spolehlivých dobových pramenů je kompenzován legendami. Těmi žijí národy, přestože ve své podstatě a s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyly sepsány za účelem věrně a věcně zachytit život. V daném případě život knížete. Lid chce být klamán. Proto lze mýtus o Sv. Václavovi označit novodobě jako fake news. Hodnocení kvality legendy umožňuje její srovnání s informací pocházející ze sousedství. V případě Sv. Václava se nabízí historie Bavorska, Saska, ale i zprávy kronikáře, historika a mnicha benediktinského kláštera v Corvey, Widukinda (asi 925 – 975). Jeho rozsáhlé dílo Res gestae saxonicae sive annalium libri tres (Tři knihy o činech Sasů) vypravuje kmenové ságy. Ty pojednávají mj. bitvy saských pohanských předků proti Frankům, následné založení křesťanství a líčí, jak se Sasové stávají křesťany, porážejí ostatní národy včetně Franků a nakonec panují veškerému křesťanstvu. V podstatě lze tvrdit, že Widukind je ideologem německé východní expanze.

Vedle legend a písemných záznamů z historie existují archeologické a paleoantropologické prameny a výzkumy. Například ostatků Přemyslovců. Zástupně za mnohé se zmiňuji o výzkumu prováděném paleoantropologem, lékařem a profesorem Anatomického ústavu 1. LF UK Emanuelem Vlčkem (1925 - 2006). V roce 2018 mu Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam. Používám střípkovité myšlenky a fakta, protože většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit. Historiografie umí nabídnout jen nejasný obraz. Přesto dovoluje již od 10. století projevovat dvojí význam Sv. Václava: Jako světce vyznačujícího se křesťanskými ctnostmi a jako symbolu vládce, přemyslovské dynastie a ranního českého státu. Toto dvojí pojetí se objevuje po celou s ním spojenou historii až do současnosti. Tu také reprezentuje dvojitost: politická, hospodářská, občanská, hodnotová a další.

Podle pověsti byl Václav vychováván babičkou Ludmilou (svatořečena ve 12. století). Jako kníže, po porážce od saského a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (876 – 936, německy Heinrich der Finkler) dokázal zachovat suverenitu státu a založil rotundu sv. Víta.  Byl zavražděn ve Staré Boleslavi v sídle svého bratra Boleslava I (915 – 972), zvaného ukrutný. Ten díky vraždě, o které kolují legendy, převzal vládu. Připomínám dvě: První staroslověnská legenda popisuje vraždu: V noci po hostině se spiklenci uradili s Boleslavem ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Druhá, Kristiánova legenda: Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili.

Jaká by nebyla pravda o smrti Václava, skutečností zůstává jemu vzdávaná úcta jako svatý, připisovaná zbožnost (pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní), posmrtné zázraky a pozdější transformace uvedených vlastností do symbolu českého státu. Kodex vyšehradský, mince, pomníky, to vše a jiné mluví za sebe a indikuje vzdálenost, ve které se nachází současná česká společnost v politickém, hospodářském, občanském a hodnotovém smyslu.

Co se týče zahraniční politiky v době Václava lze zástupně z mnohých uvést čtyři následující, i dnes aktuální fakta: 1) Nejdůležitějším byl vztah k východofranské říši. V ní se po vymření Karlovců roku 911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku 962 vyústilo v založení Svaté Říše římské Otou I. 2) Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku. Pod řezenskou diecézi spadala česká církev. Později se mocenské centrum přeneslo do Saska. 3) Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévoda Arnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku 921. 4) Středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkor polabských Slovanů a obraně proti Maďarům.  Zájemcům o více doporučuji seznámit se s nájezdy kočovných Maďarů v 10. století.

V kontextu změn situace byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika: orientace na Bavorsko a pravděpodobně i severní na slovanské sousedy. Z jejich knížecích rodin totiž pocházely manželky Václavova otce i děda. Spojenectví Václava se Slovany ho dostalo pravděpodobně do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak v roce 927 i s Maďary. Výsledkem dohody se stal závazek platit vysokou daň za mír. Dnes můžeme vidět analog a připomenout si vyprávění Widukinda: přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat. regemque eius in deditione accepit) a učinil Čechy poplatnými (Bohemias tributarias faciens).

Zjednodušeně formulováno to znamená: 1) Čechy (nepravidelně) odváděly daň míru do Bavorska již od dob Karla Velikého. Daň ve formě drahých kovů a dobytka je doložená k roku 991. 2) Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem podle principu: O nás bez nás. 3) Poddání se spojené s placením daně uchránilo rodící se stát před Jindřichovou expansivní politikou vůči severním Slovanům. Jindřichův dar relikvie (paže) svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera. 4) Pro současnou zahraniční politiku operující s mýty, legendami a pokrytectvím zůstává k zodpovězení mj.otázka: Co je pro Čechy lepší: Léno, osud polabských Slovanů, nebo zaprodání se, a je jedno komu. Proč taková surová otázka?

Současná společnost není a nebude schopna ani v představitelné budoucnosti praktikovat vyzdvihované přednosti Václava, které on podle tradice praktikoval v období mezi 18. a 22., resp. 28. rokem života až do smrti: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v národě a konání skutků milosrdenství a lásky. To se nezmiňuji o Václavovi ctícího svou babičku, pečujícího o chudé, nemocné a sirotky a nesnášejícího křivdu. Václav byl jako osoba statečný. Dnešní mladá generace v absolutní většině neví nic o uvedených charakterových kategoriích a statečnosti. Ještě méně ví o známém výroku prezidenta T. G. Masaryka, zachyceného v Čapkových Hovorech z 1926: Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava. Neví nic, nebo velice málo o skutečnosti, že Česká družina zvolila datum 28. září 1914 pro svěcení a předání legionářského praporu na Sofijském náměstí v Kyjevě, že první střelecký pěší pluk československých legií na Rusi nesl původně Václavovo jméno. Neví nic, nebo velice málo o tom, že pozměněná podoba svatováclavské orientace (analog moderního přepisování dějin) jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na Sv. Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava.

Tenkrát byl jedoucí Sv. Václav na koni dokonce zobrazen na pětitisícové bankovce a Svatováclavská orlice byla nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty. Protože i dnes má česká kotlina více kolaborantů než dost, nabízím jako poslední příběh pro pohled do zrcadla a pro zamyšlení citát z knihy V úloze mouřenína (1942): Svatý Václav byl zavražděn politickou opozicí, která před tisíci léty nechtěla s Němci smíru, nýbrž boj. V čele této opozice byl bratr svatého Václava, Boleslav, který zasedl na stolec knížecí, po 14 let válčil s Říší. Ale nakonec se smířil s králem Ottou I. A družně mu pomáhal. Spolupráce s Němci umožnila Boleslavu I., že osvobodil Moravu a Slezsko.

Autorem knihy a citátu je Emanuel Moravec (1893 – 1945), český politik, legionář, voják z povolání, teoretik válečnictví, publicista a ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády. Podrobnější informaci o osobnosti Moravce nabízejí Wikipedia a příspěvek Miroslava Šišky, z 5.5.2019, Novinky, Právo: Emanuel Moravec: z vlastence apoštol národní zrady. Vybral jsem tuto negativní osobnost proto, že patří do historie českého národa, do které se zapsal jako symbol zrady a přeběhlictví. Ale i proto, že kvalitu (věci i národa) určuje kvantita negativních, nikdy ne pozitivních vlastností. V ne poslední řadě i proto, že den Sv. Václava je Dnem české státnosti a proto není od věci připomenout, že při druhém čtení návrhu zákona se k tomuto dni vyjádřili tehdejší premiér a současný prezident ČR Miloš Zeman a také poslanec Vojtěch Filip. Prezident ČR nepřímo označil svátek s ohledem na historický kontext za symbol servility a kolaborace. Vojtěch Filip navrhl vypuštění tohoto dne ze seznamu státních svátků uvedených v návrhu zákona. Poslanec Vlastimil Tlustý navrhl dnešní označení. To nutí k hledání cesty k odpovědím na několik důležitých otázek současnosti.

Jak je možné, že stoupenec Hradu, demokrat, ideolog a publicista, používající pseudonym Stanislav Yester se rozešel se zásadami, které do té doby veřejně hájil? Jak je možné, že přes uplácení při konkurzním řízení nebo finanční machinace se působící profesor válečných dějin na Vysoké škole válečné v roce 1933 stal plukovníkem generálního štábu? Jak je možné, že třikrát ženatý Moravec si mohl opakovaně dovolit románky se služebnými, milenkami, až o třicet let mladší, a současně zveřejňovat mimo jiné 21. září 1938 v článku Ústup k nástupu, že…I přes porážky vede cesta k pevné budoucnosti… Jedno musí být Západu jasné, dojde-li jednou ke střetnutí třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československá republika. I druhé musí být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí třetí říše se Západem. Tím spíše je uspíší, poněvadž se zvýší síly třetí říše. Nejde dnes o Československou republiku. Jde o to, kdo bude jednou v Evropě řídit.

2. října 1938 Moravec mluvil s Benešem mezi čtyřma očima. 5. října 1938 se distancoval od demokratické první republiky po té, co byl v září zbaven všech funkcí: Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiku jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let života našeho státu. Náš stát v nových hranicích nebude už představovat žádnou vojenskou moc proti Německu. Podle této skutečnosti musí být také zařízena naše budoucí realistická politika. Na rozhovor z 2. října 1938 s Benešem si Moravec vzpomněl během rozhlasového vystoupení 26. září 1939:  Pamatujete si, pane doktore, jak jste mi tehdy řekl, že jsme svědky zániku Západu? Proč bych se, prosím vás, znovu spojoval se živou mrtvolou… Nemohu pochopit, jak můžete jít s těmi, kteří nás i vás tak hanebně na podzim podvedli a kteří bez srdce dále podvádějí, jak ukazuje strašný osud Polska.

Po propuštění z armády, Moravec odešel do penze. Ta mu nedovolila žít tak, jak byl zvyklý. Ve spojení s obrovským zklamáním z Mnichova 1938, které bylo bodem zásadního myšlenkového obratu, se Moravec stal ideálním objektem pro nacistické záměry a kolaborantem. Nacisté využili krize hodnot, bezvýchodné situace, v níž se ocitl, a zúročili zklamání. Výsledek se dostavil brzo: Moravec byl Němcům zcela k dispozici, bez výhrad je podporoval a dosáhl toho, že nakonec se ho báli všichni včetně ostatních protektorátních ministrů a prezidenta Emila Háchy. Konec všemu symbolizuje obětování tří synů a první den Pražského povstání 5. května 1945: Moravec se v Praze zastřelil. Kdy, kde a jak skončí moderní kolaboranti, nevím. Den Sv. Václava jim ale nabízí zamyslet se nad svým konáním. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell