A kdyby náhodou nezískali poslanecký mandát, tak by patrně již dnes krvelačný dav žádal jejich vyloučení ze strany, zbavení majetku a občanských práv.

Série krajských konferencí, které potvrzují ve funkci předsedu sociálních demokratů Bohuslava Sobotku a lídra vyjednávání o budoucí vládě, provází hluk jednotlivých i kolektivních vyjádření vracejí pamětníky do 50. let minulého století. Už jen chybí úderníci, pracovní kolektivy a angažovaní umělci, aby podepisovali (ono se tak dokonce děje) petice „našeho“ pana předsedu i mimostraníci proti vyvrhelům, jejichž spiklenecké rejdy byly včas odhaleny a  „pučistům“ sundána škraboška ze zlomyslných a nedůvěryhodných obličejů.

A kdyby to nebylo k pláči, tak je to k smíchu.

Aby mi bylo rozuměno. Nestojím ani na jedné straně sporu „haškovců“ a „sobotkovců“. Je však několik okolností, které by bylo třeba vyjasnit, než se zplna plic nadechneme a něco tvrdého prohlásíme.

Je zajímavé, že vnitrostranická demokracie platí jen pro jedny, pro druhé už nikoliv. Výzvou předsednictva k rezignaci Bohuslava Sobotky byl hlasovací většinou vyjádřen politický názor na odpovědnost za výsledky voleb. Přesto byli jeho protagonisté označeni za „pučisty“. Nyní zase demokratické většiny na krajích vyzývají členy vedení, aby rezignovali. To je co? Jako záminku si vzít lhaní o lánské schůzce jistě lze využít, ale morálně vypjatá zásadovost, kterou je požadavek doprovázen, je směšná a připomíná spíše jakobínké procesy. Mimochodem se o relativitě lhaní také pěkně rozepsal Tomio Okamura.

Jistě. Odpůrci Bohuslava Sobotky se chovali jako naprostí diletanti. Trochu to ale oslabuje teorii o dlouhodobé přípravě spiknutí, protože se v reakci vlastně jen razantně posílila pozice předsedy ČSSD. Naopak lhaní a zamlčování schůzky s prezidentem se ukázalo jako zdrcující argument pro výše uvedenou honičku jeijch  účastníků. Stejně tak dnes přiznávají (viz rozhovor se Škromachem), že si mohli s hlasováním na předsednictvu o mizerném volebním výsledku, o jeho důsledcích a odpovědnosti taky chvíli počkat až na dobu, kdy povolební situaci stráví také členská základna.

Veřejnost a sociální demokraté mají na talíři zajímavá, ale poněkud matoucí vysvětlení, kdo za čím stojí. Jsou Hašek, Škromach, Tejc zakuklení spojenci Kalouskovy strany TOP 09? Proč se pak paktují s Milošem Zemanem, který jakékoliv spojenectví s ODS a TOP 09 odvrhoval jako „zradu“ na voličích, a to předem? A ze stejné logiky pak pramení podobná teze, že Sobotka před lety, kdy nefandil Zemanovi při prvním pokusu dobýt Pražský hrad, připravil půdu pro spolupráci s – hádejte – no s TOP 09! Takže když to shrneme, všichni vrcholní činitelé ČSSD byly vlastně jen dobře zamaskovaní neoliberálové, pátá kolona démonického Kalouska, žádní sociální demokraté! Až na to, že si všichni malovali, kterak pro volbách sestaví pohodlnou jednobarevnou vládu s podporou komunistů. Z toho musí každého brnět levá hemisféra mozku.

Volební neúspěch ukazuje, že ČSSD neuspěla u středních vrstev obyvatel a dokonce u sociálně slabších. Ti přecházeli k Andreji Babišovi. Jakou měrou k tomu přispěla latentní rozhádanost, podpora vládě Jiřího Rusnoka (ovšem, kdy stranické kolektivy vyzývaly vedení k této podpoře a kdy dnes to vedení strany pro změnu vyčítají), role prezidenta a jeho SPOZ, tvorba kandidátek vedoucí až soudům či suchá kampaň, která spíše připomínala tichou procházku podzimním listím, a lídři v čele s tak neskutečně charismatickým předsedou, nevím. Zřejmě vše dohromady.

Kakofonie vnitrostranického sporu sociálních demokratů zcela zakryla podstatnou, vlastně základní otázku. Jak se ČSSD vyrovná se skutečností, že nebude moci plnit svůj volební program. Z kusých informací je již dnes zřejmé, že se změny v daňové oblasti konat nebudou. Možná se oddrobí něco ve prospěch progrese u fyzických osob, ale firemní daně zůstanou na svém. O to se postará ANO 2011 a lidovci. Na změny církevních restitucí lze také zapomenout. Až se ČSSD spojí v koalici s pravicovými stranami jako jsou ANO a KDU-ČSL dojde k ideové erozi samotné sociální demokracie. (Nesouhlasím tak úplně s Václavem Bělohradským, že zmizela pravo-levá osa politiky. Myslím, že se jistě oslabila a rozkmitala, protože „tradiční strany“ samy léta ustupují od svých pozic. Navíc do toho vstoupily nové subjekty s pravicovým programem a sociálními prvky, jak to hezky řekl Martin Stropnický, a to nemluvě o fenoménu podnikatelských stran a hnutí, které chytaly voliče do síti voláním po změně. To však neznamená, že základy rozdělení levice-pravice zmizely. Jsou ovšem potlačeny obrovskou mediální masírkou zcela záměrně, v reklamním balastu detailů, které odvádějí pozornost od problémů a zájmů jednotlivých sociálních vrstev a jejich obhajobě, kdy zmizelo slovo „spravedlnost“). Právě na tuto plíživou erozi by se měla ČSSD soustředit a ne na vnitrostranické hádky, které zahlcují veřejný prostor.

Máme tady přece situaci, kdy údery krize jsou nerovnoměrně rozloženy na obyvatele. Nespravedlivé ohrožení velké části společnosti chudobou, a tato vrstva je mnohem silnější, než těch, kteří již bídných podmínkách jsou, na jedné straně a hromadění bohatství pro úzkou skupinu obyvatel na druhé straně za podpory politického krytí přece nezmizelo z denodenního života. Na to se nyní jakoby zapomíná.

ČSSD má na svých bedrech ohromnou odpovědnost. Pokud se vzdá levicových pozic, tak se vzdává své identity a jen potvrdí posměšné poznámky, že je pouhým fíkovým listem toho nejbrutálnějšího vykořisťovatelského kapitalismu. A po vládním angažmá s pravicí bude říkat co? Že našla svoji identitu a příště bude sociálnější? Bude připomínat zelené, kteří se smočili v Topolánkově vládě, a bude opakovat, že se poučila – s podobným „úspěchem“ jako právě zelení? Kolik že to měla ČSSD v letošních volbách? Dvacet procent? A kolik bude mít mít příště? Nebude se pak titulek tohoto komentáře vztahovat na celou stranu?

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda