Dnes je na poslaneckých stolech návrh, údajně z dílny Pirátů, který má dnes platný zákon prohloubit, a to směrem k „větší ochraně před diskriminací.“

Co přesně si pod tím představit, se dozvíme, až si vyslechneme předkladatele a diskusi k tomu. Již nyní ale je třeba zrekapitulovat, co zajišťuje zákon stávající a nad jaký rámec se tedy míří.

Zákon vyvolával už tehdy řadu velmi věcných a zásadních výhrad. Shrňme si ty nejčastější: Zákon prakticky nepomůže nikomu, ale dá dostatečné nástroje na soudní šikanování zaměstnavatelů, poskytovatelů služeb, atd. Povyšuje sexuální orientaci na roveň rase či náboženství. Je do té míry vágní, aby bylo možné prostřednictvím soudu šikanovat druhé Zákon předpokládá, že všichni jsou stejní - ignoruje rozdíly ve společnosti, a to hlavně mezi muži a ženami. Bude zřejmě možné si vynucovat kvóty v přijímacím řícení na školy, ve volbách. Majitelé penzionů budou moci být žalováni, odmítnou-li ubytovat dva homosexuály. Církve budu nuceny přijímat nevěřící či postupem času světit ženy na kněze, atd. Zákon bude nabourávat základní a tradiční společenské vztahy.

Zatímco původní pojetí diskriminace znamenalo zdržet se zasahování do práv nějak definovaného jedince, před onou dekádou se pod vlivem ultralevice (a nic nenasvědčuje tomu, že by to dnes mělo být jinak) posunula „antidiskriminace“ v charakter vynutitelného práva: zejména práva na výhody všeho druhu. V pracovně-právních vztazích je diskriminace považována v podstatě za prokázanou, nedokáže-li obviněný svou nevinu - tedy zavádí se zde čistá forma presumpce viny.

Česko koketovalo s antidiskriminačním zákonem několik let. Antidiskriminační zákon připravoval již v roce 2004 ministr spravedlnosti Pavel Němec. Až téměř po čtyřech letech doputovala ona norma do Parlamentu.  Proč přijetí zákona vlastně trvalo tak dlouho? Hlavní příčinou zpoždění antiskriminačního zákona prý byl – podle ministerstva spravedlnosti - především fakt, že v průběhu jeho příprav byly do České republiky zasílány další směrnice EU ke vztahu rovnosti mužů a žen. Přitom v případě, že by zákon neprošel úspěšně legislativním procesem, hrozily pokuty a žaloby od Evropské komise, a to přesto, že Česká republika má ve svém právním řádu upravenou problematiku diskriminace už na mnoha místech, v desítkách zákonů, kterých se týká - jmenujme například zákoník práce, zákon o zaměstnanosti atd. EU ale po svých členech trvale vyžaduje, aby tuto problematiku řešili jediným zákonem. Je to tedy jen úřední zpupnost Bruselu, jak se domnívají kritici zákona? Nebo jen ryzí český Kocourkov, projevující se soustavným předklonem před císařem, jakkoli všichni už dávno vidí, že je nahý?

O co ve skutečnosti v dnes platné verzi jde? Zákon například řeší diskriminační aspekty práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání či podnikání, včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, členství a činnosti v profesních komorách, přístupu ke zboží a službám, i k sociálnímu zabezpečení. Základní pravidlo zákona zní: Fyzická osoba má právo v dotčených právních vztazích na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována. Diskriminací se rozumí nerovné zacházení z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Diskriminovaná osoba má právo se domáhat nápravy u soudu, a to včetně peněžité náhrady.

Dopady zákona například pro podnikatele - zaměstnavatele mohou být a také nejednou jsou likvidační. V případě jakékoliv neshody a nespokojenosti mohou zaměstnanci jednání svého zaměstnavatele označit za diskriminační, přestože třeba k diskriminačnímu chování ve skutečnosti vůbec nedošlo. Příkladů lze vyjmenovat celou řadu: horší finanční ohodnocení, neúspěch při konkurzu na určitou pracovní pozici, apod.  Zaměstnanec je tak zvýhodněný, protože pokud neprokáže diskriminační jednání ze strany zaměstnavatele, nic mu nehrozí. Dobré jméno zaměstnavatele ale může být vážně ohroženo již jen samotným tvrzením, že „tento zaměstnavatel je podezřelý z toho, že diskriminuje určité skupiny lidí".

Stojí za to citovat někdejšího senátora Miroslava Škalouda, který měl vůči zákonu setrvale zásadní výhrady. „Projevy nenávisti a nabádání k útokům vůči jiným osobám, což lze chápat jako diskriminaci, má řešit a také řeší trestní právo. Všechny ostatní diskriminace v soukromém styku jsou však součástí lidské svobody – svobody rozlišovat. Latinský základ tohoto slova odkazuje právě na rozlišování, vcelku přirozenou vlastnost lidského rozumu. Podstatou soukromé sféry je právě rozhodování o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým ne. Toto rozhodování vždy představuje svého druhu diskriminaci a je založeno na rozlišování. Pár příkladů: Antidiskriminační zákon se výslovně vztahuje na poskytování vzdělávání a přístup ke službám pro veřejnost včetně bydlení. Hrozí tedy vytlačování dívčích škol, židovských gymnázií nebo pánských klubů do ilegality? Znamená to, že majitel musí byt ve vlastním domě pronajmout i osobě, s níž by se obával strávit pět minut o samotě? Je povinností podnikatele zaměstnávat v soukromé firmě člověka, o jehož pracovitosti má důvodné pochybnosti? Absurdita tohoto zákona je dále umocněna hrozbou administrativního nebo dokonce soudního popotahování, které hrozí těm, kdo pečlivě vybírají své zaměstnance, nechtějí si nechat zdemolovat zařízení bytu nebo vyhledávají výlučnou společnost určitého druhu. Antidiskriminační zákon tedy opětovným rozšiřováním portfolia diskriminací pole potenciálních konfliktů spíše ještě násobí, než aby je tlumil.“

Škaloudův stranický kolega z ODS Marek Benda tehdy shrnul výhrady zejména vůči pasáži, která zaváděla onu kritizovanou presumpci viny: „Evropská unie předepisuje, aby bylo důkazní břemeno přeneseno částečně na žalovaného, což je v rozporu s naší ústavní i právní tradicí, je to poprvé v našem právním řádu, kdy by došlo k situaci, že žalovaný musí dokázat, že něco neudělal.“ Zákon tehdy prošel v kompromisním znění, kdy došlo k rozdělení onoho důkazního břemene tak, aby žalující osoba, která se cítí být diskriminována, musela prokázat, že došlo k takovému jednání, které má znaky její diskriminace, a žalovaný by musel prokázat, že toto jednání nebylo porušením zásady rovného zacházení, že bylo z nějakého jiného důvodu, nikoliv z těch důvodů, které zákon zapovídá.