Vzdušnou čarou jsem to v sobotním popoledni měl do volební jeskyně na pohodlný dostřel, snad 500 metrů. Ale než jsem sjel výtahem, otevřel dvoje dveře a sešel 7 schodů a šel asfaltovými chodníky, musel jsem jít velmi dlouho, více než osm minut.

Náhodné signály cestou k urně

Při této dlouhé cestě jsem provedl improvizovaný průzkum veřejného mínění. Soused v baráku na patře šel nakoupit do koloniálu a přiznal se, že volil Okamuru, tedy spolek SPD s Trikolorou a PRO.

Jeho matka koukala z okna, a tak jsem zahulákal, jestli už volila voly. Zahalekala zpět, že na to prdí.

Když jsem odvolil, zeptal jsem se ctihodných žen příjemného vzhledu, jestli přišlo alespoň 30 % voličů. Vznášela se nad nimi vůně rozpačitosti, nebyly si jisté. Jedna z nich nakonec prohlásila, že asi jo, tedy snad jo nad 30 %, že čekaly méně voličů, než přišlo.

Předpokládal jsem, že trend antifialové naštvanosti patrný již z okamžiku voleb do EU a bude pokračovat i teď, a nejvíce hlasů spolyká ANO (39,47 %). Poněkud mě překvapilo, že do ultrapravicové perverznosti spadlá ODS přece jenom usmolila něco více hlasů (10,94 %). Aby strany z hnusně fialové vládní koalice měly menší šanci získat hlasy, volil jsem opozičníky z koalice SPD, Trikolory a PRO (10,44 % hlasů).

Jako opoziční strany jsou sice hlasitě nepřehlédnutelné, ale při volbách racionálně založené duše k nim netíhnou. Okamura je pouťově přitažlivý, ale příliš ukřičený. Klade správné otázky, ale jeho závěry jsou příliš příkré. To ubírá na pragmatické důvěryhodnosti, kterou ale mají další reprezentanti SPD.
 

Celorepublikový sumář úspěšnosti jednotlivých stranicky srocených politických lhářů představuje jenom hrubou tendenci. 

Protože žiji v Ústeckém kraji, nedivil jsem se, že mé tušení, že celokrajsky lidé nemají o volby příliš zájem, se potvrdil. V mém kraji byla nejmenší volební účast v republice. Na druhém místě je Moravskoslezský kraj. Čili dva kraje, na kterých se podepsala vyšší nezaměstnanost a menší šance najít perspektivní práci. 

Antifialové mínění vzrůstá s věkem. Čili stoupá s tím, jak lidé tzv. staršího věku srovnávají jednání politiků s tím, co z vlastní zkušenosti znají již dlouhá desetiletí.