Ne všichni tráví volný čas stejně, někdo si jde po práci zaběhat nebo zahrát fotbálek či se projet na kole, jiný si jde na střelnici zastřílet z pistole nebo jiné zbraně. Málokdo také pochybuje o tom, že schopnost zacházet se zbraněmi může být v některých životních situacích velmi užitečná.
Střelba má však jednu zvláštnost, kvůli které o této činnosti přemýšlíme přece jen trochu jinak než o jiných sportech. Ano, dobře mířená střela nemusí vždy skončit v černém středu terče, ale třeba v srdci člověka. A právě proto se o významu či rozšiřování střeleckých dovedností mezi veřejností vždy diskutovalo a vždy diskutovat bude. Ani v souvisejících názorech nejsme schopni dojít ke společenskému konsenzu, některé státy chtějí legální držení zbraní omezit a tím snížit kriminalitu, jiní naopak soudí, že více správně používaných zbraní mezi lidmi zajistí větší bezpečnost.
V dějinách lidstva najdeme mnoho důkazů o tom, že zneužít se dá všechno, tedy zbraně stejně jako cokoli jiného. O tom však teď polemizovat nechci.
Měli by tedy občané umět zacházet se zbraněmi? V časopise pro tělesnou výchovu z roku 1921 probíhala zajímavá diskuze, zda střílet či nestřílet. V oné euforické době bezprostředně po ukončení tehdy nejkrvavějšího konfliktu v dějinách byla společnost rozdělena na dva tábory, jedni nechtěli zbraně už nikdy ani vidět, protože prý škodí mírovému soužití, druzí tvrdili, že zbraně mohou naopak mír posílit. Šlo o to, zda je potřebné, aby žáci posledních dvou ročníků absolvovali výcvik ve střelbě.
Nabízím vám několik myšlenek profesora Jana Sedláčka, který v diskuzi stál na straně střílet.
„Když souhlasíme s částmi antické tělesné výchovy, v níž je vrh důležitou složkou, a to vrh oštěpem, diskem, kamenem i střelba z luku, jistě můžeme souhlasit i se cvičením ve střelbě, protože střelba není nic jiného, než technicky zdokonalený vrh. Cvičení ve střelbě je právě sport přirozený, u všech národů rozšířený, a proto stejně ušlechtilý jako každý jiný sport a je snad o to lepší, poněvadž ovládání tohoto sportu zvýšenou měrou přispívá k pocitu bezpečnosti jednotlivce a celku, zvyšuje odvahu a jistotu počínání právě znalostí bezpečí a nebezpečí, jakož i znalostí účinků střelných zbraní.“
Na jiném místě se vymezuje oproti tehdy rychle se rozrůstajícímu pacifismu. „Pacifismus je hudbou budoucnosti, která se nikdy nepovede, poněvadž člověk je sobec a nejchytřejší šelma na zeměkouli!“ a nabádá: „Nesmíme náš dorost a zvláště naši inteligenci vychovávat jednostranně, nýbrž my ji musíme učinit schopnou duševní i fysické obrany!“
Prof. Sedláček ukončil své úvahy antickou právnickou formulí, kterou byly tehdejším konzulům svěřovány plné moci k mimořádným opatřením za zvlášť vypjatých vnitropolitických situací: „Caveantconsules, ne quiddetrimenti res publica capiat! Vy, kteříž jste povoláni k vedení, dbejte, aby stát neutrpěl pohromy!“
Nevím, jak vám, ale mně jsou tyto názory profesora Sedláčka sympatické a utvrzují mě v názoru, že při snaze řešit jakékoli současné problémy nikdy neuškodí nechat se inspirovat pohledem do minulosti.
Nikdo z nás nepřiletěl do současného světa z vesmíru, ale žijeme zde právě proto, že před námi tady žily i umíraly, radovaly se i plakaly, přátelily se i válčily, obchodovaly i podváděly…, a při tom všem také přemýšlely stovky předchozích generací. A jejich zásluhou zde dnes můžeme žít i my!