Čína je dlouhodobě ekonomicky nejdynamičtější částí světa, ale teď se to trochu zadrhlo. Růstová tempa znovu klesají, v prvním pololetí už na 5,5 procenta. Je to víc než kdekoliv jinde, ale na Čínu je to málo, protože růst musí obsloužit i vysoký proud nových zájemců o pracovní příležitosti. Extrémně varovný je proto fakt, že nezaměstnanost mladých vyskočila nad 20 procent a postihuje i čerstvé absolventy vysokých škol.

Mohou to být problémy obnovy, protože Čína byla v posledních letech opravdu v tísni a mnohé z toho pokračuje. Tři zlověstné sudičky, které se snaží promlouvat do budoucnosti, se jmenují pandemie, klima a geopolitika. Probudit zemi s 1,4 miliardou obyvatel z ochromení totálního lockoutu za Covidu-19 není snadné. Komplikují to katastrofální důsledky změny klimatu, naposledy zničující povodně v Pekingu a okolních provinciích, a sílící americké pokusy zablokovat obchodní výměnu se špičkovými technologiemi i vším, co nějak přispívá k jejich vzniku. Příslušné rozhodnutí má americký prezident podepsat někdy příští týden. Fakticky tím spustí novou železnou oponu.

Tyto problémy se na sebe vrší a projevují se zejména soustavným poklesem cen čínských výrobců, kteří na sebe narážejí na zahuštěném menším trhu. Americký ekonom Stephen Roach z Morgan Stanley tvrdí, že je to spíš důsledek obrovské makroekonomické nerovnováhy. Zatímco příjmy z práce v Číně dorostly do 60 procent HDP (v Česku je to o pět procentních bodů méně), spotřeba domácností se podílí na HDP jen 38 procenty. Rozdíl je dán tím, že více než třetina příjmů domácností míří do úspor.

V Americe je to opačně, víc se spotřebovává než vydělává, proto tam tak prudce narůstají zadluženost obyvatelstva a státu spolu se schodky zahraničního obchodu. Roach je přesvědčen, že pokusy americké vlády tvrdě přibrzdit obchod s Čínou jsou hysterickou reakcí na tyto obchodní schodky. Také Číně doporučuje klidnější reakci a větší pozornost zvyšování domácí spotřeby. Obává se však, že americké kroky si říkají o čínskou odplatu.

A na to taky došlo. Ve hře je i ta geopolitika, zejména strach Spojených států, že Čína se sblíží s Tchajwanem a získá přístup k závodům TSCM, kde se vyrábí snad devět desetin světové produkce nejpokročilejších čipů. Tchajwanské závody představují outsourcing amerického vývoje složitých elektronických struktur, které jsou uvnitř čipu. Američan vymyslí a Tchajwanec vyrobí to, co by Američan sám nedokázal převést do reality.

Čína zas ovládá devět desetin rafinérských kapacit pro klíčové materiály pro tuto výrobu. USA jsou vysoce závislé také na dovozu čínského galia a germania, bez kterých tento polovodičový průmysl nemůže existovat.

Jenže je tu i druhá strana mince, čipy, jimiž nakonec obchodují Američané, potřebují také nějaký odbyt. Podle amerického oborového sdružení Semiconductor Industry Association je Čína největším trhem, kde tyto americké firmy získávají 36 procent svých tržeb. Bojí se, že je položí, když o tohle přijdou. Je to patová situace a Roachova úvaha o hysterických reakcích napovídá, proč se tyto vztahy vyvíjejí nerozumně.

Válka na Ukrajině je na okraji těchto problémů, Čína ji neodsoudila, ale ani se do ní nezapojila. Využívá však příležitosti k posílení vztahů s Ruskem, což má podle analytiků dlouhodobý strategický význam, protože ekonomiky obou zemí mají komplementární charakter. Spíše se doplňují, než aby si konkurovaly. Rusku to pomáhá obejít americké a evropské sankce a Číně zas přesouvat trhy, které měla škrtit americká uzávěra.

Sankce se skvěle prodávají v hlavním vysílacím čase, ale historie potvrzuje, že mívají spíše opačný účinek. Pokud vás někdo zbaví přístupu na volný trh, nemusíte dodržovat jeho pravidla jako je státní podpora, ochranářská opatření, intelektuální vlastnictví, cokoliv. Na volném trhu může být docela těžko, vládne tam ten nejsilnější a ostatní v jeho stínu se musí podhazovat nebo krní. Sankce proto mohou být přínosem, protože nabízejí úlevu od tohoto tlaku a fakticky usnadňují dohánění ostatních.

Tak to funguje dlouhodobě, ale co teď? Plot, který spouštějí Spojené státy, má dvě strany. My jsme na té druhé, ale taky za plotem. Těžko pochopit, proč se tak nadšeně podílíme na jeho spouštění. I náš trh se přece zmenšuje. Je to patrné na číslech o nových zakázkách v průmyslu, kde jsou setrvale záporná čísla. Ve většině oborů klesá také přidaná hodnota, s výjimkou automobilového průmyslu, který však začíná narážet na vůbec nejdrsnější změnu vnějších podmínek reprezentovaných nástupem atraktivních amerických a čínských elektrických aut.

Pokud jde o čistou ekonomiku, sklízíme plody tvrdošíjného setrvávání v pravěkých představách o konkurenceschopnosti, spočívajících ve ždímání toho, co máme, protože investice jsou náklady, a náklady stojí v cestě cenovému podbízení. Extrém této politiky jsme zažili před deseti lety, kdy ČNB přidala i snížení kurzu koruny („kurzový závazek“).

Vizitkou je česká přezaměstnanost za nepatrné mzdy. Nejsou lidi, kteří by byli ochotni za mizerný peníz vlastníma rukama nahrazovat chybějící moderní linky. Tak ty lidi dovezeme, třeba z Asie, a ještě dál srazíme českou mzdovou úroveň. Jenže nízké příjmy znamenají i nízkou kupní sílu. Extrémní monopolizace českého trhu umožňuje nasadit ceny výše než jinde a držet je tam déle, ale nikoliv věčně. Co se stane, až lidem dojdou peníze?

Vláda to může jenom zhoršit. Obrovská státní zadluženost sice vyhovuje neoliberálním strategiím, jak lidi připravit o veřejné služby a prosadit jejich privatizaci, protože stát už je nedokáže financovat. Stačí se podívat, co se děje kolem pošty. Jenže my bychom teď potřebovali naskočit do rozjetého vlaku další průmyslové revoluce, a to bez cílevědomé státní podpory prostě není možné. Investice do vzdělání, poradenské sítě, subvence technologií a tržní podpory, to všechno jsou plenky, bez kterých miminko nepřežije.

Deflace je situace, kdy je budoucnost zamlžená a výdaje se musí odložit, než bude jasnější. Dnešní makroekonomické předpovědi, které si hrají s desetinami procenta nahoru či dolů, hledí do té mlhy. Pokud bude neregulovaný domácí trh ždímat lidi déle, přijdou o víc peněz, a pak do toho spadneme o to prudčeji. Pokud vláda zachová bohorovnou lhostejnost k tomu, co se v ekonomice děje, okolní svět nás prostě semele. Je to přitom tvrdé i pro ty, kdo umí, jak ukazuje současná Čína.

Česká vláda je zatím zahleděna jinam a dává přednost rozvojové pomoci Spojeným státům, pro které je zbrojní průmysl jedním z mála oborů, kdy se v USA ještě něco reálného vyrábí. Americké stíhačky, do kterých vrazíme se vším všudy stovky miliard korun, nejsou určeny pro jaderný úder na Moskvu, jak se domníval Vrabel a vyfasoval za to čtyřměsíční podmínku. Jde o ty prachy, ne o ty letadla.

Nikdo by přece něco tak drahého nevyslal do opravdového boje proti někomu jinému, než jsou pastevci velbloudů. Ledaže by poslední bitva vzplála, ale pak je zas jedno, co tam vyšlu. Tohle jsou letadla, která mají zdobit aerosalony a exhibice při svátečním odpoledni leteckého dne. Nikdo nestojí o to, aby se vedle těchto záběrů ukazovaly taky sestřelené hromady roztroušeného plechu. To by se špatně prodávalo. Proto se na Ukrajinu posílá starší šrot, aby se neničily marketingové iluze, jak by to dopadlo, kdyby měli…

Zaplať dvě procenta HDP a nebudeš mít problémy. Nezaplatíš, přijdou. To je podstata naší bezpečnosti. Spaní nám to nezlepší, je tu ještě ta ekonomika.

Teď nás dusí inflace, ale může se to obrátit, a bude to horší než vzdálená válka.