Celou polistopadovou éru politického vývoje jak české politiky, tak českého občanstva, se všichni snaží učit se spolu vyjít v demokratickém režimu. Zároveň se snaží všichni - a nejvíce politické strany samy – rozlišit jednotlivé politické směry jako konzervativní, liberální, křesťanskodemokratické, komunistické, socialistické či sociálnědemokratické.

Strašidelné je, že s ideovou základnou mají politické subjekty dost problémů, natož normální o politiku se příliš nezajímající lidé. Tyto subjekty totiž obvykle vznikají na základě idejí a ambicí těch, které daný směr podporují. Následně předkládají svoji nabídku ve volbách občanům a usilují o moc ve státě. O jejich hlas, a tedy zastoupení v zastupitelských institucích a uplatnění vlivu ve prospěch (obvykle) těch, kteří je podporovali a pak teprve těch, kteří je volili – a věřte, že mezi podporovateli a voliči je často obrovský rozdíl.

Je rovněž obvyklé, že strany pravice zastupují spíše velkokapitál, banky, byznysmeny, podnikatele a vyšší střední vrstvy, individuální úspěch, zatímco levice naopak zaměstnance, střední a nižší sociální vrstvy a solidaritu. Aspoň to bylo dosud obvyklé. Výmluvy na postmoderní relativismus neberu (například si myslím, že by si mnozí „ajťáci“ mohli, ačkoli se řadí mezi jakousi elitu, přiznat, že jsou „jen zaměstnanci“ a odbory by nemusely být zase tak od věci).

Je pravdou, že mnoho občanů ale na politiky letitě nadává a naříká, proč se „oni nedomluví a jen se hádají“ a proč neudělají taky „něco pro lidi?“.

To je jistě pochopitelné, protože se správně domnívají, že politici, když už byli zvoleni lidem ve svobodných volbách, tak by měli hájit zájmy voličů.

Je jistě pro mnoho spoluobčanů nepochopitelné, že se do sněmovny a Senátu zvolené politické strany mezi sebou kočkují. Ale bez těchto sporů by pak stačila jedna státostrana, nebo lépe nějaká demokratická varianta Občanského fóra II, v níž by eklekticky a ekumenicky zástupci jednotlivých politických proudů spolupekli dobro všemu lidu. Byla by to sice sranda, ale bylo by to na hlavu.

Nějak to připomíná nynější vyjednávání o nové vládě mezi sobotkovci, babišovci a bělobrádkovci. Ten „průmět“ programů, ten „kompromis“ (a asi, říkám zdráhavě, ale v této konstelaci uvedených stran nutný) bude mít jeden efekt, sociální demokraté tohoto moc neprosadí, ANO prosadí takřka vše (i co neslíbilo) a lidovci mají patrně jediný historický úkol – uhájit poněkud zlodějsky nastavené církevní restituce. A pak prý bude vláda stabilní.

I lehce naivní jedinci jistě rozumí tomu, že ve společnosti existují protichůdné zájmy jednotlivých skupin, vrstev, chcete-li tříd. Je jistě jiný zájem podnikatele na maximalizaci zisku a jiný zájem zaměstnance uchovat si práci za snesitelných podmínek. Ovšem tzv. náklady práce – tak o tom zaměstnavatelé a pravicové strany hovoří – jsou o lidských podmínkách a bezpečnosti práce, o podpoře v sociální oblasti jako je zdravotní pojištění a sociální odvody (budoucí penze) – na to by si měli vzpomenout všichni, kteří například blábolí o „perspektivní“ Asii, v níž uplatňují tuto úžasnou minimalizaci nákladů práce – třeba ve vražedných bangladéšských textilkách.

Tuto rozdílnost zájmů právě představují nebo by měly představovat právě nabídky politických stran formou předvolebních slibů a jejich naplnění.

Pokud však tato nabídka mizí v mediální kakofonii „racionálních“ kompromisů cesty k moci doprovázené hlubokým hlasem autoritativních tvrzení, ztrácí se následně zájem voličů v temných koridorech oněch kompromisů.

Logicky zbývají jen zájmy podporovatelů stran.

Při nerozlišování politických subjektů se mohou – opět mírně naivní spoluobčané - těšit na jednu zásadní spolupráci politické moci, a to ne poprvé. Že budou svorně hájit své zájmy do roztrhání těla. Asi jako dvacet let přehnanou imunitu a byznysem poslanců. Čekají nás "nové časy". Hustýýýý, řekl by robot Bender z animáčské Futuramy.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda