...mnou dlouho očekávaná rezignace v blízkosti špičky EK má nejenom symbolický charakter, ale je i důkazem zkorumpovaného myšlení v EK a EP.

To indikuje německý europoslanec a koordinátor výboru EP pro průmysl, výzkum a energetiku Christian Ehler. Ten podle serveru Politico řekl, že Ferrariho program byl spíše naoko pro veřejnost, navrhoval odchýlení od obvyklého přístupu ERC a byl v rozporu s právním základem orgánu. Na tomto místě si dovoluji krátce zmínit vlastní zkušenost starou již cca 25 let.

Když jsem ve funkci vedoucího Koordinační kanceláře EU programu TACIS prezentoval generálnímu řediteli (GD) tehdejšího DG I své námitky k programu, rozpoutal jsem podobně jako šedesátiletý Mauro Ferrari interní politickou bouři vedenou neviditelnou rukou. Přesto jsem ji uviděl, a proto odešel k údivu mnohých, včetně GD. Nabídku práce v jiných strukturách jsem odmítl. Rozhodnutí Mauro Ferrari představuje pro mne důkaz, že se od té doby v EK nic k lepšímu nezměnilo. Proto souhlasím s obsahem jeho dopisu zveřejněného v Financial Times a tvrzením, že V časech nouze se lidé i instituce vrací ke své nejhlubší povaze a pravému charakteru. Tolik v úvodu příspěvku, který nemá za cíl kritizovat vlády, krizová řízení nebo dokonce opatření, která podle autorů mají zmenšit strach, zvýšit bezpečnost občanů a státu prokázáním solidarity v době rouškové. Kéž by tomu tak bylo. Proč kéž? Odpověď se nabízí jednoduchá za předpokladu, že si uvědomíme, že řízení a manipulace občanů s pomocí strachu je pořád lepší než hrozící jaderná válka nebo vyhlášení řízeného bankrotu kapitalistického systému zbabělými vůdci - slouhy globálního kapitálu.

Strach představuje emoce. Ty vznikají jako normální reakce na hrozící nebo skutečné nebezpečí, nebo ohrožení. Reakce má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Strach se rychle přenáší, rychle šíří v zalidněném prostoru a proto představuje nebezpečí vzniku paniky. Z ní mají všichni politici strach, větší než z viru. Strach a koronavirus v podobách prezentovaných vládami mají jak vidno hodně společného. To společné se vrací politikům zpět. Pociťují strach ze ztráty moci, skrývají se ve vagonu pokrytectví v naději na zastávku, kterou pro ně představují konec pandemie, volby a s nimi spojený cirkus slibů a lží. K tomu využívají další vlastnost strachu: sugestibilitu. Ta klame smysly člověka. Z údajného ateisty se stává věřící, vidící něco hrůzného. Proto se říká, že strach má velké oči. Sugestibilita strachu je jedním z hlavních kořenů vzniku pověstí, strašidelných příběhů, historek a efektivních prostředků manipulace voličů v politickém boji. Dnes máme možnost pozorovat boj nepoučitelných (u moci i v opozici), poznat a uvědomit si strach v jeho existenciálním smyslu a srovnat ho s ohrožením. To je vždy difúzní. Máme možnost přesvědčit se, jak například analýza strachu německého filozofa Martina Heideggera (1889 – 1976) - Sein und Zeit strach idealizuje, jak to velké se nám ztrácí a jaká je hloubka zranění, způsobená strachem z neviditelného.

Bezpečnost představuje složitý systém. Jeho úkolem je ochrana jedince, skupiny jedinců, států a společenství. Bezpečnostní systém má zpomalit proces vzniku strachu, který je vlastní každému archetypu bytostí. I co se týče strachu, platí poznatek kvantových principů: žádný započatý proces nelze zastavit. Existuje pouze možnost proces zpomalit, a tím ho udělat kontrolovatelným a řiditelným. V současném společenském hospodářsko – politickém systému člověk jako bytost nepožívá prioritu. Je proto označován jako lidský kapitál. Strach, hospodářská krize a finance představují instrumenty ke zpomalení procesu strachu člověka, jeho kontroly a řízení v době rouškové a post-rouškové. Problém je však v identifikaci příčiny, začátku a počátku procesu. Zde se přirozeně názory liší, jako počasí na zeměkouli. V přírodě je to voda, co spojuje a udržuje při životě vše živé. Je-li otrávená, nebo je-li jí nedostatek, příroda umírá. U člověka je tomu podobně. Je-li krev člověka otrávená, nebo jinak její kvalita oslabená, člověk ztrácí imunitu, strádá a umírá. Voda a krev představují vše.

Vztahy v hospodářství představují však pouze začátek lidské činnosti, ne její původ. Chceme, nechceme, musíme přiznat, že člověk od svého narození až do smrti je částí hospodářských vztahů. Proto každá činnost člověka zanechává po sobě stopu systému na člověku samém, na přírodě a Planetě.  V tomto smyslu se nachází marxistické krédo vyjádřené v úvodu práce z roku 1828 - Kritika politické ekonomie: Vztah společenského vědomí k společenskému bytí. Všem hýbají hospodářské zájmy. Kdo je citlivý na Marxe, může si nastudovat Michala Bulgakova (1891 – 1940), nebo vstupní přednášku zmíněného Martina Heideggera (1889 - 1976) na Univerzitě Feiburg z léta 1929 nazvanou Was ist Metaphysik (Co je metafyzika).

Hodnotový systém a hierarchie, světový názor, mentalita, kultura apod. jsou prakticky v každé společnosti jiné. Proto nemůže existovat jediný systém kapitalismu nebo globalizace. Tím i bezpečnosti. Ta byla hlavním cílem nepodařeného socialismu: budování a udržení bezpečnosti státu a pocitu bezpečí u člověka. Ten není vždy schopen pochopit komplexitu systému bezpečnosti a spojení různých společenství na základě společných vyšších hodnot a solidarity. Jinými slovy: To, co hnije, má zvýšené pH a proto nemůže nikdy dát kvalitní plod. Tak je tomu s kapitalismem založeném na expanzi, dluhu a virtualitě. Jeho šance na transformaci do zdravého systému jsou po pandemii nulové.

Podobně je tomu s obsahem výzvy Henry Kissingera (1923) zveřejněné v interview The Wall Street Journal: po pandemii vrátit se ke starému řádu…i když mnohým vládním institucím bude konec…a mnozí současní vůdci nebudou schopni plánovat post-pandemický řád.   Bezpečnost v budoucnosti bude moci zabezpečit pouze kooperace a spolupráce, založené na opravdovém sociálním vztahu. Tj. vztahu, chápaném jako proces, v němž dokonalost, podobně jako v životě, není cílem. Tím je jen věčně trvající proces zdokonalování, zrání, pročišťování. Tj.: morální růst v moderním socialismu. Podobně se vyjadřoval americký filozof, psycholog a reformátor vzdělávání John Dewey (1859 – 1952). Zmínění o něm nabízí novou možnost k interní diskuzi, dialogu s partnery a kritiky a formulování politiky evropské levice a všech politických stran a hnutí, která mají skutečný zájem o blaho člověka a společnosti, schopné a odhodlané spolupracovat a sdílet na principu solidarity.

Jen solidární svět může být spravedlivý a žít v míru     řekl svého času šestý prezident SRN, Richard von Weizsäcker (1920 -2015). Slovo solidarita pochází od latinského slova solidus, pevný, celistvý. Odtud vznikl právní pojem in solidum: skupina lidí vystupuje před soudem a přijímá závazky jako celek, jako jeden muž. Slovo se rozšířilo do Francie a dalších států a jazyků a od 19. století se začalo chápat jako konkrétní vyjádření pojmu bratrství. V tomto smyslu se stalo heslem dělnického hnutí a později sociální demokracie. V téže době vznikl i pojem solidarizovat se s někým, vyjádřit mu podporu a spojit s ním své zájmy i závazky. Solidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. Samozvaným demokratickým společnostem s existujícím deficitem morálky a etiky, a páru bezohledného individualismu a moci peněz, které rozhodují o všem, chybí soudržnost. Solidarita spolutvoří základ Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté tři roky po druhé světové válce přijaté (10. prosince) Valným shromážděním OSN. Na 20. prosince připadá Mezinárodní den lidské solidarity. Byl vyhlášen OSN. Solidarita je sjednocujícím prvkem Miléniových cílů OSN a je považována za jednu ze základních hodnot společnosti v 21. století. Zmiňuji se o solidaritě, protože představuje nejenom velký deficit ve společnosti, v politických stranách, vládě, EK a prakticky ve všech mezinárodních organizacích, ale proto, že je snad jedinou cestou k zabezpečení bezpečnosti a života v méně strachu.

Většina masových médií v Evropě se předhání ve zprávách o mrtvých, nakažených, hospodářské škodě, kompenzacích. Již méně se zajímá o záležitosti, které budou spoluurčovat dobu post-rouškovou. Média zcela ignorují roli osvěty, do níž spadá srozumitelný popis principů profesionálního řízení krizové situace. Následující příklad není kritikou konkrétní vlády, tedy ani české. Jedná se pouze o tezovou a pravdivou komunikaci s občany.

Pandemie vyhlášená SZO mohla být představena zjednodušeně: Strach (všech občanů) a jeho řízení. Hrozící, někde již skutečné nebezpečí a ohrožení naší společnosti stojí proti příležitosti společně vidět kvalitu společnosti a začít jí vážně hodnotit (závislosti, soběstačnost atd.)

Nouzový stav vyhlášený vládou mohl být představen strategickým cílem, který definují strach, bezpečnost a solidarita. Strategický cíl mohl být doplněn krátkým vysvětlením a jasným sdělením občanům, že vláda neví prakticky nic o koronaviru. Něco víc ví několik málo vědců, zkušenosti s viry mají virologové a epidemiologové. Protože je nouzový stav vyhlašován vládou, jedná se o politické rozhodnutí. Vědci a specialisté mají funkci poradců a měli by být zavázáni k omezené komunikaci s médii. Především v době inflace informace, dezinformace a fake news. Z uvedeného vyplývá pro vládu prohlásit, že by bylo nečestné, aby vláda předkládala taktický plán, který požaduje například česká opozice.

Vláda by tak mohla více méně věrohodně slíbit, že bude veřejnost pravidelně informovat o zásadně měnící se situaci a z ní vyplývajících taktických krocích na základě faktů a srovnávání. Například s celkovou měsíční úmrtností minulých tří let. To by podpořilo zmenšení potenciálu strachu, zkreslování informací a současně by zvýšilo věrohodnost vlády a efektivitu přijatých opatření. Neodůvodněné ataky opozice by ztratily význam. I proto, že skutečností na delší dobu zůstane, že nejenom vláda bude vědět skutečně málo o koronaviru a jeho působení. Individuální poznatky vědců a profesionálů z monitoringu krátkodobého působení koronaviru, již v několika mutacích, nemohou mít všeobecnou platnost pro politická rozhodnutí. Proto členové vlády by měli brát na sebe osobní odpovědnost.

Co se týče bezpečnosti státu, včetně pocitu bezpečnosti u člověka, vláda mohla sdělit, že v minulosti bylo vypracováno více než dvacet studií, provedena cvičení a udělány chyby. Ty zviditelnila pandemie a vyhlášený nouzový stav. Následky chyb můžeme v krizové situaci řešit pouze společně, tj. solidárně a bez výmluv s výjimkami potvrzujícími pravidlo. Prokázaní autoři chyb a neplnění povinností budou potrestáni ještě v době rouškové.

Vláda by měla mít hotovou odpověď s vysvětlením situace, kdy zemřou první školou povinné děti na následky nakažení koronavirem a jejich rodiče propadnou emocím nebo panice. Ideálně by měla být veřejnost seznámena s odpovědí předem. Popsaná situace se nedá po otevření škol vyloučit v době, kdy disciplína dětí představuje deficit, hyperaktivitu je možné vidět denně a všude, podobně jako matky zamilované do telefonů a povídání o ničem.

Co se týče SZO vláda mohla upozornit, že členství ČR v této organizaci představuje dědictví. Nekonzistentní jednání SZO během posledních 20 let, její doporučující charakter, závislosti a z nich vyplývající potenciální zkorumpovanost musí brát vláda proto na zřetel. Tím by vláda demonstrovala nezávislost, ochotu nést odpovědnost a politickou profesionalitu. V kontextu uvedeného se nachází výrok prezidenta Trumpa. Ten potvrzuje štěbotání vrabců na střeše vidících do kuchyně SZO (snížit cca 30% financování USA) a petici na odvolání šéfa SZO.

Co se týče kompenzací opravdových a údajných ztrát podnikatelů z důvodů pandemie, doporučuji si přečíst tři poslední příspěvky autora. Analog platí i pro OSVČ a podobné kategorie.  Pandemie a její průběh v rámci nouzového stavu by měly mít výchovný účinek. Všechny kompenzace by měly být definovány bez vlivu strachu ze ztráty moci a neklidu ve společnosti s předem definovaným strategickým cílem a jednoduchou kontrolou požadavků opravdových a domnělých poškozených. S patřičným varováním o následcích při podvodu, pokusu o podvod nebo zneužití dat hackery. Kvůli nim musela včera jedna zemská vláda SRN zastavit výplaty podpor OSVČ.

K dostižení strategického cíle by vládě mohl sloužit i řízený bankrot části, když ne celého, nereformovatelného hospodářského systému. To i proto, že mnoho firem a individuí vstupují do krize s daleko větším zadlužením, než které bylo v roce 2008. Riziko představuje i málo zadlužený stát jakým se jeví ČR, protože je částí společenství, ve kterém se systémová krize nabízí veřejnosti jako krize situační. Jinými slovy: široká veřejnost je klamána politiky, závislými na všem možném a nemožném. Vyhlášení řízeného bankrotu by zviditelnilo: 1) Požadavek na vizi státu, která neexistuje. 2) Kořeny solidarity občanů se zájmem na lepší budoucnosti státu. 3) Hlavní mýty, kterými se nechala společnost omámit. 4) EU by se setkala s rozhodnutím národa, že lepší je konec se slzami, než slzy bez konce. Slzy budou téct v době post-rouškové. Proces rozpadu nevyléčitelného systému nelze totiž zastavit. Miliardy Euro a další zadlužení ho mohou zpomalit. Oddalovat jeho smrt v tomto stadiu se mi jeví nezodpovědným jednáním vůči mladé generaci podléhající promoření virem debilizace.

Co se týče vztahu s ČLR, vláda mohla již dávno vysvětlit veřejnosti, že ČLR již dlouho není objektem zkoumání Západu, ale subjektem představující samostatný systém. ČLR je lídrem v oblasti komunikačních technologií a biotechnologií, včetně agrárních. Její problémovou sféru představují mikroelektronika, nedostižení vlastního vědeckého vzorce a nevytvoření samostatné vědecké školy. To především proto, že čínské kultuře je abstraktní myšlení ve své podstatě cizí. I proto má ČLR dlouhodobý zájem na spolupráci a míru.

Co se týče komunikace s ČLR platí, že mluva a písemná vyjádření Číňanů slouží k odvedení pozornosti. Klíčovým prvkem čínské komunikace je totiž mlčení, ticho. Proto jsou služby kvalifikovaných sinologů dobré pro překlady literatury a umění, ne však pro výlučnou pomoc politikům a podnikatelům. Evropané mluví, vysvětlují, k tomu ne vždy jasně a srozumitelně, což podporuje explicitnost a implicitnost jazyků. Diplomacie i obchodníci by si proto měli hledat a vychovávat lidi, kteří mají nejenom formální vzdělání, ale jsou především schopni rozpoznat, co chce Číňan opravdu sdělit. Mezi, myslet si, že vím a opravdovým věděním toho, co kdo sděluje, je kvalitativní rozdíl. Zjednodušeně formulováno: ČLR je a bude pro polovzdělané a nevzdělané těžká jako přítel, i jako nepřítel. Její šance na vítězství jsou veliké.

Co se týče pomoci z ČLR a její organizace pomocí zpochybňovaných osobností typu Jarda, Zdeněk & Co, ČR nevyužila jedinečné možnosti, kterou měla teď i pro budoucnost a vztah mezi ČR a ČLR v době post-Zemanovské. Ztracenou možnost představovaly minimálně tři skutečnosti: 1) přímý kontakt prezidentů, 2) pokorná prosba o zprostředkování státního výrobce zdravotních prostředků a 3) využití dříve platných leteckých povolení tzv. ČSA. Tak například postoupila kancléřka Merkel. S pomocí osobního kontaktu s prezidentem Si se uskutečňuje zásobování SRN zdravotními prostředky čínskou státní firmou MOHECO za transparentních a dohodnutých podmínek mezi ministry hospodářství. Transport ze Šanghaje zabezpečuje jinak prázdná Lufthansa. Pro informovanost doplňuji, že vláda ČLR má seznam všech státních výrobců a systém jak ho využít. Ten je dostupný každému zastupitelskému úřadu. V ČLR je více než 1 tisíc výrobců ochranných obleků a zdravotních pomůcek.

Argumenty o expanzi ČLR do Evropy a nebezpečí pro ČR jsou pochybné. Existuje viditelný a prověřitelný vektor expanze ČLR do Jihovýchodní Asie (JVA), potenciálního bojového pole s USA, ne s RF. Je tomu i proto, že současná Vojenská rada ČLR je vedena prezidentem Si, tj. ne tzv. čínskými komsomolci. Reklamu ČLR jako vzor pro různé státy na Západě, Jihu a RF je nutno chápat jako odvlečení pozornosti od revolučního systému plánování. Proto představuje jedno z nebezpečí. I pro RF především v případě kopírování systému ČLR.

Nebezpečí pro svět představuje konání prezidenta Trumpa. Jeví se mi, že bylo mocnými opomenuto dát mu Nobelovu cenu za mír. Možná by nevedl několik válek: 1) válku s pandemií a koronavirem, 2) s Demokraty, jejichž potenciální kandidát na boj o Bílý dům odstoupil, 3) s WHO, 4) s ČLR (obchodní a technologickou) a 5) s RF (sankce s novými návrhy).  Vedle uvedených válek USA pod jeho vedením připravují války v soudní síni proti ČL, od včerejška i proti RF ve věci koronaviru. To ve spolupráci s Brity a jejich premiérem v nemocnici. Hodnota sporu je v desítkách trilionů USD. To odpovídá škodě způsobené koronavirem. Odhad škody ve výši nejméně 6 trilionů USD provedly jako vždy anonymní experti. Aby toho nebylo málo, USA připravují válku ve vesmíru s RF a ČLR.

Prezident Trump podepsal dekret o právu USA komerčně využívat vesmír, zatím jenom Měsíc. Tím narušil dohodu o využívání vesmíru z roku 1979. Program Artemis s počátečním financováním 1,6 miliard USD a největší letadlová loď Theodore Roosevelt mají pomoci ke splnění jeho snů. Aby mohla pomoci, loď nacházející se v Guamu s 5000 vojáky na palubě, z nichž 230 se nakazilo koronavirem, se musí vrátit do bojové pohotovosti s novým kapitánem. Ten zdravý byl odstraněn z funkce po té, co došlo ke zveřejnění jeho prosby o pomoc pro ochránění vojáků před koronavirem u nadřízených. Ty mlčeli jako virus. Ten ale působí i jinak. Podle prohlášení ministra obrany USA Mark Espera, byl ministr vojenského námořnictva Thomas Modly 7. dubna zbaven funkce. Samozřejmě na vlastní žádost, ale až po té, co se na horizontu objevil skandál, ve kterém lidský život má menší cenu než patrona.

Po očekáváném znovuzvolení prezidentem, za předpokladu zdraví, které mu od srdce přeji, Trump otevře válečnou frontu s EU, s členskými státy NATO a nedá si ujít další možnosti, které se nabízejí. A jejich dost. Vše může ukončit pouze medvěd, až vstane na zadní, postaví se a vyzve k měření sil. To se může stát brzo, v situaci, kdy Kreml nebude mít jinou možnost zachránit osud ruské a slovanské kultury a suverenitu RF než vrácením CB RF pod kontrolu vlády nebo Parlamentu s podporujícími kroky, které nebudu (dnes) popisovat.
Do doby, než se medvěd postaví na zadní, podívám se do Dekameronu a na kopii obrazu. V Dekameronu popisuje Giovanni Boccaccio (1313 - 1375) útěk deseti mladých lidí z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii v roce 1348. Katolická církev dílo odsoudila a na indexu zakázaných knih byl Boccaccio až do konce 19. století.  Obraz zobrazuje 7 žen a 3 muže jak si vyprávějí během 10 dnů 100 příběhů, aby si upevnili imunitu. Tu budeme potřebovat všichni, protože v době post-rouškové budeme mít co činit buď s autoritativními a násilnými státy, nebo radikální restrukturalizací společnosti. V ní na prvním místě nebude výhoda jednotlivce, ale skutečné potřeby lidstva a solidarita. To za předpokladu, že naši vůdci si vezmou do svých rukou právo na sebeurčení národa a nebudou zbabělci. Dnes se mi zatím jeví, že strach politiků z řízeného bankrotu systému a občanských nepokojů je mnohem větší než jejich odvaha a důstojnost. Proto si raději půjčí u cizích. Souhlasu netřeba.