Z ministerstva i z politických kuloárů dlouho prosakovaly na veřejnost zaručené zprávy, že mezi oběma ženami dochází k názorovým střetům, že Hana Marvanová se chystá rezignovat na svojí funkci, že opět vstoupí do politiky a že uvažuje o tom, kandidovat do senátu českého parlamentu a další drobné šeptandy. Kálet se na ní začalo ze všech stran.

Sama skutečnost, že se dalo čekat, že k názorovým a věcně koncepčním třenicím mezi ministryní a její první náměstkyní bude docházet, avizovaly obě od počátku, takže jakýpak údiv, jaképak rozčarování. Obě si od počátku uvědomovaly, že jsou, ač na první pohled stejně racionální, což k právnické profesi patří a patřit by mělo, v mnohém z předchozích životních i profesních zkušeností odlišné. Až jejich každodenní „spolužití“ na ministerstvu vyneslo na povrch jejich až propastně rozlišné postoje a názory na život, personální reorganizaci ministerstva, prosazování práva, zodpovědnost a nápravu věci veřejných.

Každého minulost se logicky odráží v přítomnosti, v jeho jednání, postojích a názorech. Vlečeme ji sebou a budeme vléci až do konce života. Snaha společenského usmíření, které je nezbytné pro přeměnu totalitního systému v demokratický nezapočala až listopadem 1989. Mnohem dříve usilovali občané, sdružující se v různých občanských iniciativách, obzvláště pak v Chartě 77, HOS a NMS  i nezanedbatelná část věřících, o dialog s reprezentací komunistického režimu. Byla to však snaha jednostranná, pomnoze vyvolávající nevoli mocenského aparátu státu, který místo dialogu reagoval represi a lidskou důstojnost degradujícím slovníkem, ne nepodobný tomu z padesátých let. Těch, co sice mrmlali, ale byli „pragmatičtější“, se osud občansky statečných spoluobčanů nijak nedotýkal. Byla i sorta těch a ne nepočetná, kteří byli více jak pragmatičtí a pro svoji karieru byli ochotni, nikoli z přesvědčení, vstoupit do komunistické strany, vystudovat VUML a předstírat, že jím stávající režim vyhovuje, že jsou ochotni mu sloužit a dělat vše, co od nich strana bude požadovat.  Po roce 1969 do komunistické strany lezli oportunisté, mravní prostituti, kariéristé. Každý z nich, kteří po roce 1989 z ní vystoupili, argumentují dodnes, pokud se ucházejí o veřejnou funkci, že je k tomu donutili okolnosti, buď rodinné, jak tvrdí novodobý nomenklaturní kádr a neúspěšný kandidát na prezidenta republiky Jan Fischer, či z kariérních důvodů, že chtěli uspět ve své profesi.

Znám nespočet těch, kteří se k ničemu takovému nepropůjčili a přestože se nezpronevěřili svému svědomí, byli úspěšní ve své profesi, byli skvělými lékaři, architekty, vědci, učiteli a dokonce i soudci. A jako já i dělníky. Jen desetina z národa byla členy komunistické strany a jen nepatrná část tam byla z přesvědčení. Tak stejně jako těch, co byli v lidových milicích, dělnické pěsti strany. Nicméně byl to převážně mravní póvl. Ač to byli komunisté, kdo tu vládli čtyřicet jedna let, je dnes pořád větším selháním, když někdo z jakýchkoli důvodů podepsal spolupráci se státní bezpečností, všudypřítomnou StB, která však nebyla ničím jiným než hlídacím psem a pohunkem komunistické totalitní represivní moci. Zjevná či jen hraná oddanost komunistickému režimu, kterou bylo jednoznačně členství v KSČ, je zdá se stále považováno za méně mravní poklesek, než evidence v seznamech spolupracovníků StB. A to i přesto, že mnozí byli ke spolupráci s touto vyloženě zločineckou organizací přinuceni vydíráním a zastrašováním. Z toho pohledu je pak strach horším selháním než mravní prostituce. V jaké době to zase žijeme.

Ač uplynulo od politických a společenských změn v naší zemi více jak dvacet čtyři let, zvrhlo se národní usmíření, jenž se de fakto nikdy neuskutečnilo, v cosi rozplizlého, kdy znovu bezcharakterní a mravně pokleslí jedinci se díky své dovednosti stávají čím dál víc „nepostradatelnými“.  

Podstatou neshody mezi pani ministryni Válkovou a její první náměstkyni Marvanovou shledávám právě v jejich odlišné minulosti. Ač obě absolvovaly v době totality právnickou fakultu, jejich profesní a lidský příběh je značně odlišný. Pani profesorka Válková vstoupila do KSČ, aby mohla působit na akademické půdě, která byla všeobecně v době totality infikovaná „vědeckým“ komunismem a marxisticko-leninským učením. Přednášela tam o právu, i o jeho pokrouceném pojetí. Doktorka Marvanová úlitbu neudělala, stala se podnikovou právničkou a snažila se svým spoluobčanům ve svízelných bytových situacích pomáhat. Tím, že nedala přednost kariéře, za cenu mravní prostituce, před prosazováním spravedlnosti, práv lidských i politických, se nakonec logicky dostala do hledáčku StB, byla trestně stíhaná a odsouzená k trestu odnětí svobody.

Je pak logicky, že se každá z nich staví ke stavu a situace nejen v justici ale celého rezortu ministerstva spravedlnosti odlišně. Jestli si po více jak dvaceti čtyřech letech od nekrvavého převratu zaslouží konečně něco očistu od komunistické nákazy, je to ministerstvo spravedlnosti, soudy a státní zastupitelství. Pokleslost mravní vede k pokleslosti právní, k pokroucenému pojetí práva a spravedlnosti.

Obludně používaným a zneužívaným argumentem všeobjímající tolerance mravní pokleslosti je, že lidem z důvodu „přežití“ nic jiného nezbývalo v té nenormální době, než se chovat nenormálně, nečestně, lhát a předstírat oddanost. Proto pak při obhajobě jedinců, jako je JUDr. Jiří Balzer, bývalý komunistický soudce a člen KSČ, působící na ministerstvu spravedlnosti již 36 let, jenž pro ministra, ve skutečnosti pro sebe, reklamuje právo na neprolomitelnost rozhodnutí soudů, se argumentuje jejich profesionalitou a právní erudicí. Co jiného by zabralo jako důkaz jejich nepostradatelnosti v atmosféře lhostejnosti většiny občanů k tomu, co se děje. Hrůzné důsledky takovéto erudice se pak např. odráží v agendě stížností pro porušení zákona, kterou ovládá na ministerstvu spravedlnosti počítačově negramotný Jiří Balzer. Jeho vliv na vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona je mnohonásobně větší než všech polistopadových ministrů spravedlnosti dohromady.

A takových jedinců nejen na ministerstvu ale v celé justici na všech stupních, ať už to jsou bývalí vojenští soudci a prokurátoři, nebo ti civilní, kteří většinou byli příslušníky zločinecké organizace KSČ (viz Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, Zákon č. 198/1993 Sb.), je nemalý počet. Stačí si jen vyhledat příslušnou informaci na webových stánkách ministerstva spravedlnosti. Mezi soudci se jedná o pětinu, mezi státními zástupci o třetinu z celkového počtu. Čím výš, tím hustěji.

Očista je vždy procesem zdlouhavým, neboť zde neplatí, že když se kácí les, lítají třísky. Ozdravení je procedura, kdy se napřed odstraní příčina nemoci, dodají pacientovi potřebné medikamenty a živiny s následnou rekonvalescencí. O to se snažila a snaží Hana Marvanová. Věřit, že se oportunitní jedinci, odložením komunistických stranických legitimací proměnili v odpovědné a svědomité dohlížitelé a vykonavatele práva demokratického státu je naivní. Rovná se to ztrátě pudu sebezáchovy celé společnosti.

Zdá se, že to ani vzdělané a inteligentní pani ministryni nedochází.  Škoda. Protože pokud bude spoléhat, tak jako její předchůdci, na komunistické pohrobky, kterým není arogance moci a byrokratické a formální pojetí práva cizí, zůstane i nadále ministerstvo zakonzervovanou institucí nespravedlnosti. V tom je podstata neshody Heleny Válkové s Hanou Marvanovou. Neboť rezignovaná první náměstkyně se odmítla vzdát sama sebe, tj. všeho toho, za co StB pronásledovaná a komunistickou justici odsouzená. Dala přednost charakteru před poddanstvím a slepou poslušností.

 John Bok