Vladimír Špidla je pro tento úkol nepochybně vybaven. Problém je v tom, jak poznat, oč v této krizi jde. Je to jen neočekávaná reakce na vstřícné gesto Angely Merkelové, která neodhadla, kdo všechno si jej všimne? Nebo je to začátek procesu, který Václav Cílek vidí jako stěhování národů před drastickým tlakem klimatických změn.

Václav Cílek poukazuje na zásadní jev – když je někdo jednou vytržen ze svého domova, snáze se pohne i příště. Na začátku lidé prchali ze zemědělského venkova do překotně rostoucích měst. Neměli na vybranou. To, čemu říkáme hospodářský růst a ekonomický rozvoj, znamená pro spoustu lidí ztrátu obživy. Bohulibé záměry, jako je otvírání evropských trhů pro africké zemědělské plodiny, láká k velkovýrobě, kvůli které musí být drobní subsistenční zemědělci vyhnáni z půdy.

Za normálních okolnosti cesta za lepším vede přes horší – buď musím opustit své blízké, nebo prodat svůj domov, majetek, a jít společně do obrovské nejistoty. Láká úvaha, že blaze tomu, kdo nic nemá, ale ten se může pohybovat jen tam, kde to zná, ve vlastní zemi. Na uchycení ve zcela novém prostředí by potřeboval čas, a to jsou peníze. Potřebuje finanční rezervy na první přežití. Proto tak často jsou vysíláni do světa nejprve ti nejschopnější, a nikoliv nejchudší, aby vytvořili předpolí, za kterým se mohou vydat další členové rodiny.

Všichni jdou po stejné trase. Je to doklad nějaké režie v pozadí? Důkaz, že to někdo organizuje? Stejná trasa může dokazovat spoustu věcí. Mravenci chodí po stejné trase, jak ji označkovali ti, kdo šli vepředu. Včely létají po stejné trase, vytyčené tancem průzkumnic u česla. Člověk s mobilním telefonem a internetem je také tvor sociální a jde za zkušeností těch před ním. Podezření se může soustředit na převaděče, pašeráky lidí, ale ti se chovají příliš chamtivě a bezohledně, než aby působili dojmem, že chtějí někoho získat k nějakému skrytému záměru. Možná mohl být na začátku, ale proudy uprchlíků nepůsobí dojmem, že je někdo přemlouval.

Ve Foreign Affairs vyšel pozoruhodný článek, v kterém Michael S. Teitelbaum rozebírá, jak do imigrační politiky pronikl morální hazard. Výraz moral hazard je častěji používán ve financích, jako varování před nezamýšleným (perverzním) efektem podnětů, garancí nebo pojištění. Příklad: státní garance vkladů. Vznikla jako nástroj, který chrání banku před náhlou nedůvěrou vkladatelů. Ta by byla zničující. Banka pracuje s velkou pákou a má všechny vklady mnohokrát rozpůjčené. Kdyby vkladatelé zneklidněli a chtěli peníze zpět, budou uspokojeni jen ti, kdo přiběhli jako první. Avšak když jsou vklady garantovány státem, nikdo nemusí nikam běžet, každý má své jisté. Nakonec i banky, mohou si pohrávat s dluhovou pákou, na jakou si dříve netroufly. Mohou s morálkou beztrestně hazardovat.

Podle Teitelbauma také imigrační politika pracuje s obrovskou pákou, protože drobná změna v pravidlech může dopadnout na nečekaně široký okruh lidí. Humanitární gesto určené pro vybranou malou skupinu se rychle rozkřikne mezi všemi lidmi v tísni, a že jich je v ohrožení válkami, klimatem nebo obrovskými sociálními nerovnostmi. Jen osob, které přežívají s příjmy pod 1,25 dolaru denně, je miliarda. Klimatické změny ohrožují obrovské pásy Země podél obou obratníků. Voda nechybí jen v Etiopii, ale třeba i v Kalifornii. Kdybychom všechny civilizační chyby řešili jen větším pootevřením vrátek k útěku, v pohybu je polovina lidstva. A kam půjde ta druhá polovina, až doma začne být opravdu těsno?

Nezamýšlené důsledky mohou být dalekosáhlé. Teitelbaum připomíná případ z roku 1980, kdy na Floridu dopluly první bárky s kubánskými uprchlíky, a demokratický prezident James Carter se rozhodl pro humanitární gesto, že budou v USA přijati. Rozjela se lavina, a než se ji podařilo zastavit, připlulo do Miami 125 tisíc uprchlíků. To prý pak přispělo ke Carterově porážce republikánem Ronaldem Reaganem v prezidentských volbách.

Když budeme historii sledovat dál, Reaganovo funkční období přineslo zásadní obrat v zahraniční politice USA. Republikáni se vydali na konfrontační cestu černobílého extrémismu. V ekonomické politice zvítězil neoliberalismus a jeho kořistnický vztah k rozvojovým zemím a životnímu prostředí. Plnou parou se vyrazilo po cestě, kde nás dnes vítají klimatické změny a houstnoucí davy prvních klimatických uprchlíků z ohrožené poloviny lidstva.

Jak jsme k tomu přišli? Začalo to nenápadně, za vzor byla dávána „dravá konkurence“ postavená na bezohledném sledování vlastního zájmu. Chamtivost byla vyzdvižena jako motor hospodářského vývoje. Teprve nyní však začínají být zřejmé nezamýšlené důsledky takového uvažování. V jedinečné knize ekonomických nobelistů George A. Akerlofa a Roberta J. Shillera Phishing for Fools, která vyšla před pár týdny v Princeton University Press jako rádce pro reklamou zmateného investora a spotřebitele, se chamtivost posuzuje trochu jinak. Autoři varují, že ten, kdo je hnán jen vlastním zájmem, má tendenci nevidět nic, co v jeho zájmu není. Je svázán předsudky vlastního zájmu. Není v jeho zájmu, aby viděl, jak škodí.

Samozřejmě, že teď, když je zima na krku, je třeba pomoci lidem na cestách. V bibli je host navštívením Boha. Přinesl zprávy z dálky, naděje, varování. Vstřícný vztah k cizincům je podstatou křesťanství, které je doktrínou přechodu nomádů do měst. Všichni najednou žili uprostřed cizích. V přelidněném městě by se násilí násobilo a šířilo jako mor. Už žádná krevní msta, ale symbolické vypořádání nespravedlnosti u posledního soudu. Raději nastav druhou tvář. Ty do něj chlebem.

Lepší by však bylo, kdyby nemuseli cestovat. To není obhajoba plotů. Většina politik, které si říkaly rozvojové a měly odstraňovat bídu v chudých částech Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky, přinášela pravý opak. Typické je volání po tom, aby se uvolnily obchodní bariéry pro zemědělské dovozy. Jakmile se něco takového stalo, záměr pomoci jedné skupině tvrdě dopadl na všechny ostatní. Rodiny drobných subsistenčních zemědělců byly vyhnány z půdy a jejich někdejší políčka se proměnila v lány tržních plodin, na export. To uživilo latifundistu a pár traktoristů, ostatní aby se šli pást. Nebo zkoušeli štěstí na smetišti ve velkoměstě.

V zemědělsky vzkvétající zemi zavládl hlad. Ale nejen to, půda obdělávaná těžkými stroji začala trpět erozí. Odlesněné plochy přestaly přitahovat deště. Občasný prudký liják vyryl v polích hluboké erozní příkopy, které fungovaly jako meliorační trubky a odsávaly ze země podzemní vodu. Proto je sucho například v Etiopii. Ale nejen tam. Všude tam, kde viděli jen vlastní zájem, neviděli škody, které dopadnou na všechny ostatní.

První pravidlo rozvojové pomoci by proto mělo směřovat k tomu, aby se podpořila domácí výroba potravin pro místní obyvatelstvo. Vylepšit se to dá s nepatrnými náklady, jak ukázal třeba projekt Bomosa, zavádějící drobný klecový chov tilápií v malých jezírkách a nebeských rybníčcích ve východní Africe. Vymysleli to Rakušané z vídeňské BOKU University spolu s doktorandy z Etiopie, Keni a Ugandy. Česká účast spočívala v softwaru pro vyhledávání malých vodních nádrží podle starých meteorologických satelitních snímků (zadarmo).

Když se to rozjelo, vesnické komunity pečovaly o ponton z barelů a plastikových trubek, který nesl síťovou klec s rybami. Krmily je různým listím, potravinářskými odpady, jako je pivovarské mláto nebo melasa, prostě zbytky. Masový strojek na kliku z toho dělal granule, starý budík na péro hnal podavač, který tyto granule pravidelně sypal do vody. Rybí potěr dodávaly státní sádky.

Byl to výsledek výzkumu za evropské peníze, ale po závěrečné prezentaci, kterou jsme zachytili v dokumentu ČT Naučte je chytat ryby, už na rozvinutí projektu nebylo. Stálo by to totiž příliš málo, než aby se vyplatilo takový projekt zúřadovat. Kdo sleduje jen vlastní zájem, aby peníze klaply a účty byly v pořádku, nechce vidět lidi, kteří žádají tak málo, že nedostanou nic. Teď to bude lepší, když přišli až za námi. Teď to bude dražší.