Příjmy sportovnímu prostředí ze Sazky však v roce 2009 začaly pokulhávat a zcela vyschly v roce 2011 po jejím krachu a prodeji do privátní sféry.

V tomto období už však naštěstí Sazka nebyla zdaleka jedinou loterijní společností a díky novele loterijního zákona z roku 1998 začaly plynout do sportovního prostředí, a to zejména do základních článků, prostředky z výtěžků dalších loterií, sázkových her a hazardu vůbec.

Během dvanácti let se tyto příjmy do sportovního prostředí vyšplhaly až na hranici 2,2 mld. Kč a výrazně zaplňovaly mezeru ve financování sportu, která vznikla macešským přístupem státu ke sportu a po roce 2009 i po krachující Sazce.

Od roku 1989 se podíl výdajů ze státního rozpočtu do sportu (včetně loterií) na celkových výdajích SR nikdy nevyšplhal přes hranici 0,6%. Nejblíže k tomu byly výdaje kolem roku 2006, v době kdy výši výdajů do sportovního prostředí významně zvyšovaly investiční výdaje na obnovu a rozvoj regionální infrastruktury v oblasti sportu a základního školství, které plynuly z kapitoly VPS a příjmy ze Sazky i dalších loterií byly na svém historickém maximu.

Vláda premiéra Nečase v čele s tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem však zrušením investičních programů z VPS a další novelou loterijního zákona, která všechny prostředky z výtěžků loterií směřující do sportu přesměrovala na stát a na obce, připravila sport během několika let o téměř 5 mld. Kč a celkové výdaje státu na sport se přiblížily k historickému minimu.

Je sice pravdou, že řada obcí z příjmů, které jim novela loterijního přiřkla část prostředků na podporu sportu, věnuje, ale to pochopitelně obrovský výpadek příjmů do sportovního prostředí nemůže ani zdaleka nahradit.

Macešský přístup státu k financování sportu je vzhledem k jeho obrovským tradicím poněkud nelogický a hlavně škodlivý. Zatímco výdaje do sportu na jednoho občana v České republice je jeden z nejnižších v celé EU, česká populace vítězí, a to nejen v rámci EU v počtu osob s nadváhou či obezitou a tím i v počtu chorob s tím spojených.

Řada na sobě nezávislých analýz přitom ukazuje, že sport je nejen čistým plátcem do státního rozpočtu, zaměstnává téměř 3% občanů a tvoří téměř 4% HDP, ale každých sto korun na sport prokazatelně spoří 253,-Kč na léčbu civilizačních chorob a každá koruna vydaná ze SR na sport přináší včetně multiplikačních efektů cca 3, 55 Kč příjmů.

Současná vláda sice od 1.1.2014 umožnila českému sportu opět získat část prostředků z výnosů loterií, celková částka však zatím netvoří ani šestinu příjmů z předchozích let a navíc rozdělování těchto zdrojů cestou ČOV zatím zejména u základních článků sportu nenachází příliš podpory a bude do budoucna jistě předmětem řady polemik, debat a sporů.

K dalšímu navýšení pro rok 2015 se však vláda k velkému rozčarování sportovního prostředí zatím nechystá a v návrhu SR pro příští rok je na sport plánována částka velmi blízká částce z roku 2014, která, jak už jsem se zmínil, se blíží historickému minimu výdajů státu na sport za celou historii ČR.

Nerad bych, aby následující řádky vyzněly nepřejícně či konfrontačně vůči kulturnímu prostředí, které také nežije zrovna ve finančním blahobytu, ale přesto je zarážející, že přes prokazatelně nižší ekonomický přínos do příjmů SR si kulturní prostředí dokázalo na státu „vyvzdorovat“ postupné navýšení rozpočtu, a to až na dvojnásobek celkových oproti počátku tohoto tisíciletí, čímž je na více než trojnásobku výdajů do sportu.

Možná je to tím, že sportovní prostředí zatím spíše jen mlčelo a nebojovalo o oprávněné nároky na navýšení výdajů z rozpočtu, protože stávající výdaje, a to jak v oblasti investic a údržby, tak i v neinvestiční oblasti na činnost a provoz, jsou nedostačující a z dlouhodobého hlediska pro sport likvidující.

Stav zanedbanosti řady nemovitostí a sportovišť v majetku sportovních organizací je značný a celkový vnitřní dluh je v řádu desítek mld. Kč. Stále ještě více než třetina venkovských škol nemá dostatečné prostory k výuce TV a vládu to příliš nezajímá.

Nízké výdaje na provoz a činnost tělovýchovných zařízení znamená, že organizovanost české populace v tělovýchovných, sportovních či turistických spolcích je také na jedné z nejnižších úrovní v celé EU a nedostatek prostředků na činnost je nahrazována z kapes rodičů, kteří hradí více než 42% výdajů na sportování, což ze sportu dělá pro mnoho rodin luxusní záležitost, na kterou rodina nemá.

Přitom ve svém programovém prohlášení a koaliční smlouvě vláda občanům mimo jiné slíbila, že:

• budeme podporovat zdravý životní styl, který je podstatnou složkou zdravotního stavu i schopnosti občana aktivně působit v moderní společnosti.

• Navýšíme čerpání z fondu prevence zdravotních pojišťoven na boj s obezitou mládeže.

• Ve vzdělávacích programech posílíme výchovu ke sportu a zdravému životnímu stylu.

• Budeme motivovat k vytváření finančně dostupných sportovně-rekreačních programů v rámci mimoškolní činnosti.

• Chceme stabilní prostředí financování sportovních klubů s důrazem na práci s mládeží, prostředí podporující spolufinancování sportovních činností.

• Připravíme nový zákon o podpoře sportu.

• Úkolem státu je postupně zajistit pro sport vícezdrojové financování ze státního rozpočtu, rozpočtu krajů, obcí a sponzorských zdrojů.

• Stanovíme kritéria pro veřejnou podporu mezinárodních sportovních akcí v České republice.

• Vytvoříme podmínky pro trenéry a sportovní instruktory mládeže včetně příležitostí pro druhou kariéru aktivních sportovců.

• Podpoříme občanská sdružení, spolky, neprofesionální organizace působící v oblasti sportu a tělovýchovy a jejich transparentní financování ze státního rozpočtu.

Uplynul rok a zvýšení výdajů na sport a zahájení realizace vládních slibů ve sportovní oblasti se v návrhu rozpočtu na rok 2015 zatím neprojevila, a to se vláda rozhodla na zvýšení výdajů přidat více než 18 mld. Kč.

Pan ministr financí Babiš je jako podnikatel ke sportu velmi štědrý, i když sponzoruje v převážné míře jen ty nejlepší a nejschopnější. Jako ministr financí však má ke sportu poněkud macešský vztah, zejména proto, že by měl najít podstatně více zdrojů na financování zejména masového, organizovaného i neorganizovaného sportu ve městech a vesnicích.

Argumenty, že financování sportu je údajně neprůhledné, jsou poněkud ploché, alibistické a neupřímné, neboť je to zase a pouze jenom stát, kdo kritéria na přerozdělování finančních zdrojů zpracovává a schvaluje.

Definitivní znění návrhu zákona na rok 2015 předkládá vláda do Parlamentu k 30. 9. 2014. Je tedy ještě dostatek času, aby sportovní šéfové u ministra financí o zvýšení výdajů na sport v roce 2015 zabojovali. Zcela určitě by také měli zahájit bitvu o další novelu loterijního zákona, která prostředky produkované především sportovním prostředím zase do sportovního prostředí vrátí.

Pokud se jim to nepodaří, potom budou muset vyrazit do Poslanecké sněmovny a o nutnosti zvýšení výdajů na sport v příštím roce, ale i o nutnosti novely loterijního zákona, přesvědčit poslance. Takže pánové, do boje.