U nás by mohli být užiteční tím, že se pokusí zjistit, jestli v tom starém novičoku nemáme prsty. Pokud něco takového vůbec existuje, a není to jen dobré heslo pro něco úplně jiného.

„Za současné počasí může Anglie,“ našel jsem hlášku na facebooku. „Jinak to nelze vysvětlit.“ Je to nejvýstižnější popis pozoruhodných pokusů jak dokázat existenci ruského útoku bojovým plynem bez důkazů, že to udělalo Rusko, že to byl bojový plyn, a že ten plyn existuje. Na internetu můžeme najít jak chemické vzorce „novičoku“, tak vzpomínky těch, kdo se podíleli na vzniku nové bojové látky, která se skládá z plechovky neškodného defoliantu a pytlíku hnojiva, ale teprve když to dáme dohromady, vznikne binární jed, na který není léku. Jenže se to nikdy nepovedlo.

Může to udělat každý středoškolsky vzdělaný chemik, čtu v dalších rozborech na internetu. Pak je mi divné, že se na ulicích neválejí hromady mrtvol těch, kdo se mihli kolem oken nějakého takového obratného chemika. Nebo že se na středních školách chemie vůbec učí, když je to tak nebezpečné. Nebo že se hnojiva nepřepravují tankem, když mohou v rukou nezvedeného školáka nadělat takovou paseku.

Jediné, co víme bezpečně, je to, že je to ruské. Jinak by se nepoužil ruský název. Ale co když je to i české? U nás přece bývaly ruské názvy také akceptovány. Česká protichemická jednotka je chloubou české armády, samozřejmě vedle polních nemocnic. Nespadla z nebe, máme tu tradici z časů Varšavské smlouvy, kdy byla českým spojencům svěřena chemie, snad aby si nehráli s ničím nebezpečnějším.

Ono s vojnou opatrně. Vzpomínám, jak si mne jako čerstvého absíka prohlíželi v útvaru, který spadal přímo pod generální štáb. Ten potřeboval vysokoškoláky, ale nepotřeboval, aby si neopatrným zacházením se zbraní ublížili. Tak mi ukázali moji pistoli, ale hned ji uložili do bedny a bednu zamkli. Na bedně pak byla jmenovka osoby, na kterou se mám obrátit, až budu pistoli před odchodem do civilu vracet.

Ale naši chemici byli jiní, ti tu neskotačili v nějaké operetě, měli opravdová svinstva v kabeli a kolem sebe. Kdekomu teď vrtá v hlavě, co by v těch slušivých atombordelech dělali, kdyby novičok byl, někde upšouk, vojsko bylo ohroženo, a oni nevěděli, co s tím. To by je museli namístě zastřelit. Nebo žádný novičok nebyl? Takže to není starý dobrý novičok, co udeřilo na Skripalovi? Zaplaťpámbu, snad ne, Julia už se prý sbírá z nejhoršího, což neodpovídá pověsti plynu, proti kterému není obrany.

Nicméně útok byl, o život šlo, někdo to udělal a někdo to musí odnést. Pokus hodit to na Česko byl s úspěchem odmítnut, ministr zahraničí jasně řekl, že my jsme to nebyli. Zato Rusko tvrdošíjně zatlouká, přestože mu bylo jasně řečeno, že to museli být oni, protože se to jinak vysvětlit nedá. Odnesou to tedy Rusové, aspoň trochu, v rámci vyhošťovacího festivalu Novičok, do kterého už se zapojily dvě desítky spojeneckých zemí. My vyhodíme tři Rusy, Rusové nám pošlou tři naše. Tím jsme se opatrně přesunuli od novičoku, o kterém se nic neví, ke skrytým zpravodajcům, o kterých se to ví.

Špion, o kterém se ví, že je špion, už není špion, píše ve svém rozboru elitní znalec oboru George Friedman na serveru Geopolitical Futures. Ve skutečnosti to píše zdvořileji, mluví vypovězení těch, o kom hostitelské vlády věděly, že patří k ruské zpravodajské službě. A když se o někom ví, že patří ke zpravodajské službě, jsou jeho zpravodajské možnosti omezeny. Je pod dozorem.

Tuto myšlenku rozvíjí o zkušenost, že hostitelské země podezírají každého diplomata. Asistent kulturního atašé, kterého nikdo neviděl na Mozartovi, je buď synovcem prezidenta, nebo tím, kdo svou funkci používá ke krytí zpravodajské činnosti. Všechny pracovníky velvyslanectví hlídat nelze, ale čím jsou napjatější vztahy, tím víc prostředků se na to použije. V případě britsko-ruských vztahů lze proto předpokládat, že prakticky všichni byli pod dohledem, měli odposlouchávané telefony a tu a tam naráželi na atraktivní, a přitom osamělé osoby.


Britové ctí zásadu, že kdokoliv se potkal s ruským zpravodajským důstojníkem, ten k němu nějak patří. Mají-li Rusové krtka třeba na ministerstvu obrany, pak poslední věcí, o kterou by stáli, by bylo jeho setkání s nějakým pracovníkem ruského velvyslanectví. Významnou zpravodajskou akci – natož vraždu – nelze vést z odposlouchávané ambasády, ale musí být věcí týmu, který je i pro ambasádu neviditelný.

Nicméně pod amabasádou se budou odehrávat jiné důležité zpravodajské funkce jako je koordinace boje proti terorismu a mezinárodní spolupráce. To může být dokonce prestižní záležitost, o kterou na americké straně soupeří ministerstvo zahraničí, FBI a CIA. Zpravodajci tedy mohou být i užiteční. A když se vyhodí, mohou chybět.

Ne všude však byli s vyhošťováním ruských zpravodajců s diplomatickým krytím tak odvázaní jako v Praze, někde vystačili jen s jedním vyhoštěním, a z Moskvy se pak vrátí taky jeden. Není mu co závidět. Vrátí se domů, začne sepisovat zprávy, v pátek zajde s kolegy na pivo, řekne jim, že je to celé na hlavu, někdo ho práskne, a má po ptákách. S jedním nebo dvěma nepřizpůsobivými si však všude poradí, ale co má dělat Rusko se 160 vypovězenými zpravodajci, kteří se teď hlásí na příslušných institucích v Moskvě? Jistě patřili k těm lepším, nikdo nevyhodí neškodného vola.

Přemýšlím, co se dá udělat s takovou dávkou nevyužitého profesionálního, sociálního a intelektuálního kapitálu, jaký přivál do Moskvy vyhošťovací festival Novičok. Postavit výzkumák? Otevřít školu? Kolik nových mladých, kteří se nezakecají, by mohlo z takového ústavu vyjít! Ročně! S diplomem globální komunikační spolupráce nebo něčeho podobně nenápadného.

Celý vypovídací festival, podobně jako hospodářské sankce, je tedy další formou rozvojové pomoci Rusku. Je to tvrdá výzva staršího bratra – dolů z pece, tu flašku nech ve skříni, a začni se o sebe starat. Přestaň žít v iluzích, že stačí, když to umí jiní a prodají to za naftu. Takhle svět nefunguje. Kdo je závislý, zraje ke sklizni.

Zpravodajské řemeslo je řemeslo jako každé jiné. Kdysi jsem se to učil na vojně, ale moc mi to nešlo. Nejsnazší je klást mrtvé schránky. Byl jsem tenkrát maratónec, a tak jsem si rozložil křížky u cesty nebo osamělé hrušky na trasu nějakých pětadvaceti kilometrů a spojil jsem to s každodenním tréninkem. Nesmí vás ale nikdo chytit, a k tomu nestačí jen umět utíkat. Co když vás někdo sleduje nesportovně v autě? Pamatujete si tváře, které vás minuly? Opakují se? Je tam vzorec?

Občas se musíte s někým sekat, ale musí to být ten pravý. V životě jste se neviděli. Fotku pošle jen idiot. Třeba zrovna přes tu mrtvou schránku máte domluveno, jakou bude mít čepici nebo bundu a bude si zavazovat tkaničku nebo opakovaně čistit brýle ve stanovenou chvíli a na místě, odkud ho vidíte vy, ale on nevidí vás. Musí pak jít po domluvené trase. A pak si ještě musí pamatovat heslo, ale to znáte z filmu.

K řemeslu dále patřily šifry, vysílačky, profily raket, skladby konvojů. Jednou v únoru jsme si na to hráli na cvičení, kolem se hnalo jaderné nebezpečí a já řídil rozptýlenou skupinu agentů vysílačkou z bivaku na dně rozestavěné přehrady. Výbava byla špičková. Spal jsem v hliníkové fólii, to byla novinka. Vysílačku jsem živil rozpustnou baterií, taky novinka. Jen ty zprávy jsem četl a smolil podle šifrovací knížky, kde se pořád sečítají a odčítají čísla, takže člověk se snadno ocitne dvě hodiny za vývojem. Všechno bylo strašně tajné, až do chvíle, kdy nás večer všechny spatřili v jediné místní hospodě.

Dneska ti mladí nevědí, co je to vyblbnout se na vojně, naučit se spát v botách, předstírat pořádek ve skříňce a pochopit, že musím být opatrný, protože ti, co mne hlídají, si taky dávají bacha. Skuteční zpravodajci jsou samozřejmě něco jiného. Někde mají hodně společného s novináři - mají zjišťovat skutečnost, pravdu. Od novinářů se liší tím, že ji sdělují opatrněji, aby se to nevykecalo. Ale pak jsou jiné služby, a ty mají větší hubu a šíří stejně jako jiní novináři lež a manipulace. Stranou raději nechme úplně jiné služby, které jdou hodně dál než novináři…

Ale bavme se o těch, kdo se mají dozvědět pravdu, i přes překážky, a sdělit to správným očím a uším. O těch, kdo to musí opravdu vědět, nejen to předstírat. Na ty se obrátil prezident Miloš Zeman, aby si ověřil, že na ruském tvrzení o českých hrátkách s novičokem opravdu nic není. Informace je totiž skutečnou informací, jen když je potvrzená. Bez schopnosti získanou informaci potvrdit se topíme v mlze dohadů.

Přímo povinnou součástí péče o vlast je skutečně vědět, tedy mít potvrzené informace plus schopnost dávat je do souvislostí. Nutit někoho, kdo má pečovat o vlast, aby nevěděl, tak to je, dámy a pánové, velezrada.