Tato částka totiž nebyla určena podle konkrétních potřeb obrany státu, ale zbrojařského průmyslu. Marně jsem také připomínal, že tento dokument má charakter politického prohlášení, nikoli mezinárodně platné smlouvy, a proto jej interpretovat jako „závazek“ je podvod. Přesto politici od té doby tento slib, který jsme fakticky dali Američanům (neboť jedině ti na to tlačí) falešně interpretují jako naši povinnost.

Tento šílený samoúčelný militarismus ochromuje schopnost západních států čelit rostoucím ekonomickým, sociálním a environmentálním problémům. Pokud je stále výraznější část prostředků vázána na armádu, ztrácejí se zdroje nezbytné k řešení narůstající chudoby, krize bydlení, potravinové bezpečnosti či klimatické změny. Ministři obrany byli v Bruselu dotlačeni k tomu, aby podepsali nové politické pokyny, které jim určily „investiční požadavky na potenciální budoucí vojenské aktivity“. To už vypadá, jako by se nejednalo o alianci suverénních států. Samozřejmě to byl jen pokus o sarkasmus, protože všichni víme, že NATO dlouhodobě funguje jako vojenský servis globálních zájmů USA. Ale je nemocné, pokud mlčky přijímáme, že ministři se včera dohodli na zvýšení výroby munice pro Ukrajinu a estonský ministr obrany Hanno Pevkur uvedl, že západní spojenci by měli v roce 2023 poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc v celkové výši 100 miliard eur. Toto už dávno není o tom, že „musíme si pomáhat“ nebo že „Ukrajina má právo na obranu“, jak v poslední době s oblibou říká Peter Pellegrini. To je o tom, že aliance, která si falešně říká obranná (což minimálně od roku 1999 – kdy NATO zaútočilo na Jugoslávii a přijalo doktrínu ve které si vyhradilo právo prvního úderu kdekoli, čímkoli a kdykoli – není pravda), dnes celou svou činnost koncentruje nebo redukuje na všestrannou masivní vojenskou podporu zemi, která ani není členem NATO.

Zdá se, že válečný šílenství a nenávist obírá mnohé o zdravý úsudek. K tomuto tématu už jen tolik: Ukrajinský deník Evropská Pravda přinesl již 10. září loňského roku reportáž o 18. ročníku nejprestižnějšího mezinárodního fóra na Ukrajině Jaltská evropská strategie. Vystoupil na něm i Volodymyr Zelenskyj se šokujícím tvrdým prohlášením: „Žádná jednání s Ruskou federací nebudou.“ Ukrajinský prezident tehdy věřil (krátce před podzimní ruskou ofenzívou), že vítězství Ukrajiny je blízko, přesvědčoval, že Moskva už nemá hlavní páku svého tlaku svět, kterou je energie (ačkoli Rusové stále okupovali a okupují Záporožskou jadernou elektrárnu a Zelenskyj nenabídl žádný nápad, jak ji osvobodit) a celkově byl extrémně sebevědomý. Novináři mluvili o „jiném Zelenském, který už nehledá kompromisy“. Redaktor Evropské Pravdy si zaraženě všiml, že ačkoli byli všichni šokováni, nikdo mu neoponoval. Lotyšský prezident Egils Levits ho dokonce povzbuzoval, aby ignoroval ruské požadavky a nepoddával se kompromisům, neboť reálpolitika je podle něj politikou kapitulace. Egils Levits je povoláním právník, ale kdyby lépe znal dějiny mezinárodních vztahů, věděl by, že to není pravda a že tato politika jen ve 20. století zachránila miliony lidských životů. Jenže Levits se místo toho projevil jako fanatik, který svému ukrajinskému partnerovi poradil jen to, že „s teroristy se nevyjednává“. Právě na 18. ročníku Jaltské evropské strategie představil Zelenskyj náčrt ultimáta, který později nazval „mírovým plánem“: Rusko musí stáhnout svou armádu, musí vydat své velitele před soud, musí zaplatit válečné reparace, uhradit všechny náklady na rekonstrukci Ukrajiny a uznat své aktivity jako okupaci – aniž k dialogu nedojde. Náměstnice ministra zahraničních věcí USA Victoria Nulandová mu na fóru toto stanovisko schválila lakonickou poznámkou, že „čas jednání s Ruskou federací si vybere sama Ukrajina“ – což je totéž jako odložit diplomacii na neurčito. https://www.eurointegration.com.ua/.../2022/09/10/7146539/

Všechny tyto věci se mají definitivně schválit na červencovém summitu NATO v litevském Vilniusu. Mě v této souvislosti znepokojila ještě jedna věc. Prezidentka a hlavní velitelka ozbrojených sil nekoordinuje svá stanoviska v těchto otázkách se státy Visegrádské čtyřky, ale s pobaltskými státy a Polskem. Už jsem vysvětloval, proč je orientace na Polsko z hlediska našich státních zájmů sebevražedná mise: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=569767098528850&set=pb.100064866933402.-2207520000. maximálně nezodpovědně a nekompetentně. Chápu, že militaristické a proamerické nasazení Varšavy či Vilniusu je jejímu srdci blízké, ale tady jde o Slovensko, nikoli o její ideologické pudy. Je pozoruhodné, že v těchto otázkách se alibisticky nevykrucuje, ani na vteřinu nepochybuje o svých pravomocích a slibuje Američanům předem i to, co je v kompetenci vlády. Proto by jí měli dát občané zpětnou vazbu, že stačí: další zvyšování zbrojení si nepřejeme! Všechny její sliby o pomoci důchodcům, ujištění, jak myslí na ty nejchudší, předstírání zájmu o zlepšení postavení zdravotníků a učitelů jsou jen podlízavé falešné řeči, pokud si vybere jako prioritu další neúměrné zbrojení, jak to včera naznačovala na sociální síti.

A ještě něco. Většinu těchto informací naše média vůbec nepřinesla nebo jim nevěnovala pozornost. Z profesionálních důvodů si již delší dobu všímám, že ani zdaleka ne vše, co vychází ze zpravodajství našich médií, je žurnalistika, že zprávy jsou plné propagandy, dezinformací a bulváru. Žasl jsem, že veřejnoprávní televize se po setkání Zuzany Čaputové s bývalými prezidenty zajímala o to, co měli k obědu a zda jim chutnalo, ačkoli na včerejší schůzce zkušenější prezidenti poučili současnou hlavu státu o tom, jak využívat některé pravomoci a vysvětlili jí, k čemu slouží sporný paragraf 363. O něco takového však novináři neměli žádný zájem. O co vlastně mají zájem, když jsou tak hloupí a nevzdělaní (čest výjimkám), že věcem, o kterých referují, vůbec nerozumí, že neumí ani jen klást správné otázky, natož se nad problémy hlouběji zamyslet, když tam stojí jen jako taková telátka se zvonky? A pak se ještě přihlouplo rehocou, neboť ačkoli s takovým deficitem vzdělání bych jim nesvěřil ani odhrnování sněhu, natož informování občanů, oni si fandí, že nepotřebují nic vědět, vystačí si s drzostí a myslí si, že jsou strašně cool? Vždyť je to čistá hrůza, kam se propadla úroveň žurnalistiky!