Možná by to tolik nevadilo, kdyby už předtím probíhala široká diskuse, v níž by si mohli už dopředu vytvořit velkou část svého názoru. Především krize eurozóny, ale i dění na české politické scéně a nepříliš silná aktivita ze strany státu této diskusi zatím brání.

Opt out nabízí možnost vyvázat se částečně z absolutní závislosti na státu. Tím spíš, že jde o část velice malou, mělo by to být rozhodnutí jednoduché. Zvlášť dnes, kdy zcela prakticky a reálně vidíme, kam až může státní hospodaření dojít.

Jedna ze sesterských společností našeho penzijního fondu – ING Investment Management (CR),a.s. – nedávno zadala průzkum, kde více než polovina lidí uvedla, že o zajištění v důchodovém věku by se měl částečně starat stát, avšak částečně by se měl starat také každý sám o sebe. Téměř tři čtvrtiny (72 %) dotazovaných označily chystanou penzijní reformu za zcela či spíše potřebnou. Proč tedy tolik lidí váhá?

Většina se bojí nových věcí
Za prvé, jde o rozhodnutí na celý život. A většina lidí se novinek bojí. To není kritika, to je jeden ze zásadních rysů lidské povahy. Společných drtivé většině obyvatel zeměkoule.

Vezměme si například, jak dlouho někomu trvá, než se rozhodne odejít ze zaměstnání a začít podnikat. Anebo než přistoupí k přestěhování, koupi bytu a podobně. Přitom ve všech případech jde o rozhodnutí, která lze v budoucnu revokovat. Leckdy s komplikacemi a ztrátami, nicméně lze.

Kdo se rozhodne vstoupit do druhého pilíře, už z něj nebude moci vystoupit. A bude muset do konce své pracovní aktivity přidávat dvě procenta ze svého k dosavadním odvodům.

Zní to snad až příliš varovně na to, že bych jako člověk zainteresovaný na úspěchu reformy měl všechny o vstupu přesvědčovat. Nicméně stejná logika působí i opačně. Je šest měsíců dost dlouhá doba na to, aby se člověk zcela bezpečně a s plným vědomím důsledků rozhodl, že zůstane už navždy zcela závislý na státu? Svoboda volby přeci není jednostranná. Ve většině zemí Evropské unie je dnes nějaká forma spoření na penzi de facto povinnou součástí finančního zabezpečení na stáří, nebo se chystá jeho zavedení (podle statistik každoročně zpracovávaných OECD).

Kde nejsou informace, rozhoduje se těžko
Proti může stát argument, že jde nakonec přece jen o tři procentní body. Opt out je tak malý, že ani nestojí za veškerý ten rámus okolo. Rozhodně to platí z hlediska dopadu do státního rozpočtu. Avšak pro občana to znamená rozhodnout se pro připlácení ze svého.

I proto zřejmě většina lidí v průzkumech uvádí, že není o své případné účasti v reformě ještě rozhodnuta. Rozhodovat se přitom člověk zpravidla nezačíná až v okamžiku, kdy mu začne běžet lhůta. Podobně jako na jednání se připravuje sháněním informací a úvahami. Stejně tak tomu bývá při rozhodování. A o penzijní reformě víme už dlouho.

Jenže – a tady je za druhé – kvalita dosud dostupných informací je mírně řečeno nevalná. Stát několikrát zopakoval zásadní princip. Tři procenta ze stávajících odvodů a dvě ze svého. O kolik se ale lidem sníží průměrný důchod? Abyste to zjistili, máte dvě možnosti. Buďto studovat pečlivě zákony a počítat. Nebo si vyzkoušet kalkulačku na http://duchodovakalkulacka.mpsv.cz/www/ . Jenže ta zase pracuje s určitými předpoklady. A třeba vůbec není konstruovaná pro živnostníky. Kterých není málo.
Stejně tak asi málokdo ví, jak to bude s těmi dvěma procenty při ztrátě zaměstnání a vůbec u náhradních dob. Podobných otazníků je víc.

Pro řadu lidí tak skutečně začne rozhodovací proces až někdy po Novém roce. Až je osloví finanční poradci, prodejci a penzijní společnosti. Anebo se objeví detailní přílohy v médiích. Do té doby onen rozhodovací proces buďto vůbec nezačne, nebo bude probíhat spíše pod vlivem emocí a mediálních bitev.

Vše nové chce čas
Za třetí, každá nová věc potřebuje čas. Než si na ni zvykneme. Než vůbec přijmeme něco jako skutečnou, jako známou věc. Než skončí etapa pouhého osahávání neznámého. Jak už jsem uvedl výše, lidé se vždy bojí novinek. Neboť jak napsal britský spisovatel Saki: „Nikdy nebuď příliš progresivní. Osudem prvních křesťanů jsou ti nejtlustší lvi.“ Tento pocit zhojí vždy jen čas.

Na rozdíl od některých jiných se nedomnívám, že existuje reálná možnost dosáhnout prodloužení oné půlroční lhůty. Je na to pozdě. Že je krátká, se ale domnívám ve světle onoho nedostatku diskuse a informací rovněž. A to už je věc, s níž by se dalo něco udělat.

Jiří Rusnok