Myšlenkovou operací patřící do nástrojů kritické analýzy je srovnávání (komparace).  Srovnávání přináší poznání. V našem veřejném a mediálním prostoru se však s komparací setkáváme zřídka. Můžeme si položit otázku: „Není to proto, že z tohoto srovnání nemusí vyjít současná společnost nejlépe“? Mladá a střední generace, které prošly totální indoktrinací ohledně bývalé společnosti, která sama sebe nazývala „reálný socializmus“, mají o této společnosti znalosti a názory, které se míjí se skutečností.   

V současné tržní efektivní ekonomice chodí muži i ženy do důchodu v téměř šedesáti pěti letech a ani tak naše úžasná efektivní tržní ekonomika bez přívlastků není schopna důchody financovat. Politici říkají seniorům: „Nejsou zdroje, proto musíme dále zvyšovat věk odchodu do důchodu nad 65 let“.

Po listopadu 1989 se důchody propadly a úrovně z roku 1989 dosáhly až v polovině nultých let, tedy zhruba po patnácti letech, kdy důchody dosáhly úrovně z roku 1989. Ovšem toto srovnání vychází z jakéhosi zmrazení ekonomiky a společnosti v roce 1989. Pokud bychom tento statický model nahradili dynamickým, musíme předpokládat, že od roku 1989 do roku 2005 by v reálném socializmu důchody rostly, a to dokonce při odchodu do důchodu v 55 letech.

I v předchozí společnosti byla otázka bydlení závažným společenským problémem.  Ovšem postupně, od roku 1948 do roku 1989, se situace zlepšovala. Před rokem 1948 pouze 8 % bytového fondu mělo splachovací toaletu a koupelnu. Za čtyřicet let bylo postaveno 2,4 milionu bytů. V osmdesátých letech již byt bez splachovací toalety a koupelny byl spíše výjimkou, která se vyskytovala především na vesnicích, u starých nerenovovaných domů. I tak bych ani v roce 1989 bytovou situaci nepovažoval za ideální.

V současné společnosti se od roku 1990 do současnosti bytový problém permanentně zhoršuje. Nyní je pro většinu mladých lidí byt nedostupný. A ti, kteří dosáhnou na hypotéku, ji často splácí až do důchodu. Je svobodný člověk, který je zadlužený? Ve svém rozhodování je omezen nutností splácení dluhu. Tato povinnost je smyčka, která ho svírá a limituje jeho svobodu. Proto současný finanční kapitalizmus usiluje o zadlužení států a každého občana.

Situaci neřeší ani nájemní byty. Bytový fond byl převeden do soukromého vlastnictví a byty pronajímají vlastníci – investoři, pro které je pronajímání podnikáním, s cílem dosáhnout co největšího zisku. Proto také byla zrušena regulace nájemného, které je v mnoha zemích, včetně západních, standardem. Stát také oproti minulosti nestaví byty, aby neohrožoval podnikatelům byznys.

Základní rozdíl v přístupu k bydlení v minulé a současné společnosti je, že pro minulou společnost bylo bydlení základní životní potřeba, zatímco pro současnou společnost je bydlení příležitost k obohacování.