Zástupně připomínám, že vlády Baltských států, Ukrajiny a Kosova, všechny pod vedením a zcela závislé na USA a UK, drze prosí o ruské odpovědi po vzoru Izraele. Nevylučuji je z historického pohledu a také proto, že směšné české výroky o uzbrojení Ruska nebo zprávy o blížící se jeho vojenské porážce ignorují skutečnost uvědomění si, jak bojují medvědi v přírodě. Současně uvedené státy – geopolitičtí trpaslíci tlačí Srbsko do rohu a tím přivádějí EU a s ní zbytek Evropy na pokraj sociální, politické a hospodářské propasti.

Bruselské elity zahájily v den práce na aktualizaci příspěvku (18. srpna) jednání se Srbskem a Albánií, jejichž smyslem bylo a je pokračovat v tlaku na srbského prezidenta Vučiče, aby plnil ustanovení bruselské dohody a dostat ho do rohu, ve kterém již brzo obdrží ultimátum: podepsat kapitulaci s EK a tím i NATO, nebo zemřít. V jednom či druhém případě se jedná o další výzvu Rusku a rozšíření bojů proti němu. Jinými slovy: Jedná se o vnější hrozbu Rusku.

Povrchní analýza veřejně dostupných historických faktů a současných rozhodnutí USA, NATO a EK dovoluje tvrdit, že Spojené státy nemají zájem o 1) stabilitu a bezpečnost ve světě, 2) potřeby populace kteréhokoliv národa, včetně svého vlastního a 3) potřebují čas na přípravu rozhodujícího boje s Čínou s účastí zbídačených asymetrických spojenců – otroků, především evropských, žijících s poslední nadějí na přežití ve stínu svého moderního otrokáře.

Srbsko nemá přístup k moři. Definitivně o něj přišlo po vystoupení Černé Hory z konfederativního svazku Srbsko a po vstupu Černé Hory do NATO v roce 2017. Podobný osud čeká Ukrajinu bez ohledu na případnou dohodu o zastavení bojů: nebude mít přístup k moři. Připomínám, že případná dohoda nebude znamenat dohodu o míru nebo mírovém uspořádání.

Na území Kosova a Metohije tvoří Albánci většinu obyvatelstva a snaží se vnutit svou vůli srbské menšině. Tím pokračují v politice rozšíření suverenity v regionu. V provincii žije přibližně 1,9 milionu obyvatel, z nichž je 100 000 až 120 000 Srbů. Ti představují v Kosovu největší etnickou menšinu. Většinou se soustřeďují v severní části provincie. Připomínám, že v minulosti bylo z Kosova do středního Srbska vysídleno více než 250 000 Srbů.

Po protestech srbského obyvatelstva Kosova a vyhrocení napětí však bylo zavedení nových pravidel odloženo na 1. září 2022. Klíčovou roli v odložení zavedení nových pravidel sehrály USA, které stojí za loutkovou vládou samozvané Kosovské republiky. Proč USA zastavily odložení zavedení nových pravidel?

Z toho mála uvedeného vyplývá, pokud jde o současnou situaci v Srbsku, není důvod k optimismu. Není totiž možné dlouho přát si nebo sedět na dvou židlích. To je oblíbená praxe prezidenta Vučiče: zavděčit se Západu zachovat si svou a Srbsku omezenou suverenitu. Proto jedinou šancí pro Republiku Srbsko je obnovení geopolitického vlivu Ruska v Evropě a ve světě. Pouze s pomocí Moskvy si Bělehrad může zachovat svou státnost. To se může stát pouze tehdy, změní-li se politické vedení a jednosměrná orientace Srbska na Západ. Historie učí, že USA a NATO nedovolují změny mírovým způsobem. Proto se s pravděpodobností hraničící s jistotou neobejdeme bez války na Balkáně.

Předpokládám, že USA brzy postaví Bělehrad před volbu, nejpozději: 1. září 2022. Samozvaná Republika Kosovo zavede, jak předpokládám, zákaz vydávání srbských dokladů. Naděje srbské vládnoucí elity v této konfrontaci jsou malé, pokrytecké a jsou určeny pouze pro srbský lid. Pokud nebude srbská veřejnost vyvíjet silný tlak na srbskou vládu, nebudou zájmy Srbů na Kosovu a Metohiji obhajitelné a zůstanou pouze hlasitá prohlášení prezidenta Vučiče a vlády. Ta dovolují tvrdit, že Srbsko ustupuje Západu. Na druhé straně lze tvrdit, že není nic předurčeno a vše se může změnit, jakmile Rusko úspěšně dokončí alespoň první fázi speciální vojenské operace na Ukrajině. Změna může přijít nehledě na skutečnost, že NATO na dnech umístilo 3500 jednotek na kosovské území. Nabízí se otázka i pro vládu ČR: Jakým právem, když Kosovo není členem NATO? Proč je NATO ochotno bránit Kosovo proti Srbům?

Odpovědět není jednoduché, protože lze současně předpokládat, že vojáci NATO nejsou schopni skutečného boje, EU je unavena boji na Ukrajině a USA stojí před volbami do Kongresu. Jediné, co NATO umí a může, je znovu bombardovat Srbsko. Dojde-li k takovému rozhodnutí, NATO narazí na ruský protiletecký obranný systém, takže….

Pokud jde o vnitropolitickou složku nadcházející návštěvy, samotná přítomnost ministra Vulina v Moskvě ve velmi citlivém politickém okamžiku má vyvolat dojem, že existuje jakási rusko-srbská koalice, která by zabránila realizaci předem popsaného špatného scénáře pro Srby, a to nejenom v Kosovu. Z analytického pohledu, tomu však může věřit jen ten, kdo má malé znalosti o skutečné situaci nebo dává přednost politické propagandě. Co mám na mysli?

Aleksandar Vučič se snaží tančit na dvou svatbách a sedět na dvou židlích současně již od roku 2013. Srbsko nikdy nedosáhlo a bohužel v představitelné budoucnosti nedosáhne vytvoření Společenství srbských obcí v Kosovu. Proč? Protože: 1) Albánci mezitím dostali více, než žádali. 2) Smyslem jednání v Bruselu – kde se normálně nevyjednává, ale přijímají rozkazy, je najít způsob, jak prodat zákaz používání srbských registračních čísel a srbských dokladů na území Kosova a Metohije. 3) Návštěva ministra Vulina v Moskvě a odložení tiskové konference po jednání v Bruselu mají ukázat, že prezident Vučič nekapituloval před albánskými separatisty a že se nepodílí na budování kosovského pseudostátu. 4) Vučič, jeho zkorumpovaná a zločinecká klika mají své peníze na Západě. Jinými slovy: Prezident Vučič je v pasti. A nabízí se otázka: Proč tohle všechno trpí Kreml?

Jakékoli zamyšlení nad Balkánem, situací v jednotlivých státech po zničení federální Jugoslávie a jejich vývoji nemůže ignorovat první světovou válku a zkušenosti, které válka a poválečné uspořádání světa nabízí. Proto první světová válka je zkušeností minulosti, kterou by si nejenom Rusko, ale i my v české kotlině měli připomínat. Proč?

Nová eskalace kolem Srbska připomíná léto 1914. Po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda, následníka rakousko-uherského trůnu, spáchaném bosenským Srbem Gavrilo Principem, vypukla v Evropě první světová válka. Rusko bylo do konfliktu vtaženo před 108 lety, 1. srpna 1914. Dnes máme 4. srpna 2022, kdy proběhl rozhovor s Dr. Skálou a 20. srpna, kdy aktualizuji rozhovor a pracuji na písemné formě příspěvku. A připomínám, že tehdy byly události v Sarajevu pouhým stisknutím spouště. Nároky účastníků války se formovaly po léta a vycházely z koloniálních zájmů mocností. Rozpory byly tak silné, že je nikdo nedokázal vyřešit jinak než válkou. A když Rakousko-Uhersko zaútočilo na Bělehrad, Rusko nestálo stranou bratrského srbského lidu.

Nabízí se otázka: Co mají společného události, které od sebe dělí sto let, první světová válka, ukrajinská a balkánská krize?

V případě Ukrajiny vojenské operaci předcházel státní převrat v Kyjevě, řádění radikálů, pronásledování ruskojazyčných obyvatel a vyhlášení protiteroristické operace proti těm, kteří s režimem nesouhlasí. Moskva se již několik let snaží usnadnit diplomatické urovnání tím, že se účastní normandského formátu a minských dohod. Kyjev a jeho západní spojenci se však nejenže nepokusili konflikt vyřešit, ale využili čas k tomu, aby Ukrajinu napumpovali zbraněmi. Nebudu opakovat čísla zničených raket, letadel, munice apod. Skutečnost mj. je, že když Rusko výslovně požadovalo mezinárodní bezpečnostní záruky, bylo odmítnuto.

Další analogii lze spatřovat v zapojení Ruska do osudů národů, se kterými se považuje být spřízněno. Po stovky let byli Srbové rozděleni mezi Osmanskou říši a Rakousko-Uherskem. V 19. století došlo k řetězci událostí, které vedly k tomu, že různé části národa získaly s pomocí Petrohradu autonomii a dokázaly uhájit svou nezávislost. A zatímco osvobozenecká hnutí podkopávala habsburskou vládu, Rakousko-Uhersko se s podporou Německa připravovalo na přímou konfrontaci se Srbskem, aby vyřešilo slovanskou otázku. Na Ukrajině jednadvacátého století Západ se rozhodl řešit ruskou otázku politikou de-rusifikace, útlaku, násilí a vraždění. Proto bychom neměli zapomenout, že tzv. ruská otázka je v podstatě i slovanská otázka.

Jestliže koloniální potřeby se vždy realizovaly hegemonní zemí prostřednictvím jiných a válek, to po rozpadu SSSR si Západ vybral Ukrajinu. Na počátku 20. století byly hlavními protivníky Berlína Anglie a Francie a také jejich spojenec Rusko. To bylo postiženo konfliktem mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Po rozpadu SSSR, když si Západ vybral Ukrajinu k útoku na Rusko, pěstoval na jejím území rusofobii a využíval staré ideologické praktiky Polska a Rakouska-Uherska o ukrajinizaci a emoce zbídačených a frustrovaných občanů. Vše k tomu obohatil o výstavbu sítě biolaboratoří a plány, že Kyjev bude mít opět jaderné zbraně.

Připomínám, že Srbsko pod vedením prezidenta Vučiče na jedné straně, stejně jako všechny ostatní země v regionu, usilovalo o vstup do Evropské unie, na druhé straně rozvíjelo aktivní hospodářské a politické vztahy s Moskvou, Pekingem a Ankarou. Kromě toho Srbsko začalo plánovat kampaň na rozvoj vztahů se zeměmi severní Afriky. Proto dnes Bělehrad se nachází v komplexní a nejisté situaci. Kromě uvedeného srbská národnostní a územní otázka zůstává hlavním nevyřešeným problémem na Balkáně. Dalším faktorem, který mění postoj k současnému zhoršení situace na hranicích, je nálada samotných Srbů.

1. Veřejné mínění v Srbsku ohledně řešení kosovské otázky se vyvíjí. Jestliže před několika lety drtivá většina Srbů nejen chápala, ale také říkala, že je nutný nějaký kompromis s Prištinou, který by Srbsku umožnil přiblížit se EU a poskytnout Srbům na Kosovu a Metohiji určité záruky, dnes se situace změnila. Jak? Albánci nesplnili žádný z klíčových závazků vyplývajících z dohody o normalizaci vztahů s Bělehradem. Proč? To je jiná věc.
2. Srbové vidí znovuzrození Ruska a radují se z něj. A pro ně je to taková emocionální touha po obnovení spravedlnosti. Celý komplex obtížného historického dědictví změněné geopolitiky mění postoj k samotné situaci, která vznikla na konci července tohoto roku: nové zhoršení.
3. K nové eskalaci na srbsko-kosovské hranici došlo v noci na 1. srpna. V severním Kosmetu se spustil letecký poplach a Srbové začali stavět barikády v Rudare, na dálnici Priština-Leposavic a u města Zvecan. V pohraniční oblasti byla slyšet střelba.

Udivení představitelé USA, NATO a EU přitlačili vůdce Kosovo ke zdi a pozastavili realizaci plánu vedoucího k dalšímu otevřenému konfliktu v Evropě. Ten si dnes EU nemůže dovolit, aniž by se včetně NATO přes noc rozpadla. Rusko se nerozhodlo postavit vojenskou základnu v Srbsku, nechává prezidenta Vučiče ve strachu o svůj život (a život své kliky) a dělat piruety mezi EK, NATO, USA a Kremlem. I proto nebezpečí vojenského konfliktu na Balkánu roste.

Předpokládám, že Srbové nemíní ustoupit ani v září, přestože tento postoj může podpořit vznik války. Ne nadarmo proto kosovská policie v minulých dnech instalovala u kontrolního stanoviště Jarinje pozorovací věž a zpevnila zátarasy betonovými deskami a Stoltenberg v odcházení uvedl: KFOR zvýšil svou přítomnost na kontrolních stanovištích Jarina a Brnjak, aby měl lepší přehled o situaci. V této oblasti bylo také posíleno hlídkování. Tato opatření byla přijata proto, aby KFOR mohl v případě potřeby reagovat na jakoukoli bezpečnostní výzvu. Stoltenberg ale nenabídl odpověď na otázku: Budou např. španělští vojáci a Španělsko, člen NATO, který neuznává Kosovo jako samostatný stát, ochotni bojovat za Kosovo proti Srbům?

EU se domnívá, že pro Ukrajinu již udělala vše, co bylo možné, a ještě více. Zřejmě doufá, že se jim podaří Srbsko uchlácholit k jakémusi částečnému souhlasu a tím zabránit nejhoršímu.

Připomínám, že jaderné zbraně, stejně jako jiné zbraně, jsou určeny k použití za určitých okolností. V případě Ruska existuje strategická hrozba pro stát ze strany vnějších sil. Podobně uvažovaly všechny země kromě USA, které použily atomové bomby, ačkoli jim nehrozilo žádné nebezpečí. Podmínky pro použití jaderných zbraní si určuje každý stát sám. V případě vnějšího ohrožení, do kterého spadá i Balkánská výzva, Rusko zasáhne přímo rozhodovací centra, většinou nacházející se v USA a EU. Washington a Brusel to musí vzít v úvahu.