„Zkušenějším“ čtenářům, kterým nadpis mého dnešního komentáře může připomínat kdysi nadužívané a téměř vždy rudou pěticípou hvězdou doprovázené heslo, v němž bylo jen jiné příslovce a jiný státní útvar, sděluji, že jde o podobnost zcela náhodnou. Ono heslo už naštěstí skončilo v propadlišti dějin, ale použitý nadpis je bohužel aktuální.

Vztah České republiky k Evropské unii je kontroverzní už od podání žádosti ČR o členství v EU, tedy již více než 20 let. Když se u nás v referendu o přistoupení k EU v roce 2003 hlasovalo, přišla k volbám jen mírně nadpoloviční většina (55,2 %), která o vstupu do EU rozhodla 77,3 % hlasů. Téměř polovině lidí to bylo už tenkrát lhostejné, nebo prostě jen nevěděli, co pro ně bude lepší, čtvrtina účastníků voleb hlasovala proti. Při respektování demokratických principů však musíme výsledek referenda vnímat jako zásadní a důležité rozhodnutí a zároveň nezpochybnitelný státní závazek. A závazky by měly mít ve vyspělé společnosti svoji váhu.

Nevím, jak by referendum o setrvání v EU dopadlo dnes, ale vím, že je to zejména před důležitými volbami velmi frekventované téma. Politické strany se předhánějí ve shromažďování argumentů pro i proti a snaží se emotivně působit na budoucí, hlavně nerozhodnuté, voliče. S tím souvisí i otázka, zda máme opustit korunovou měnu a přijmout euro. Je svým způsobem zábavné poslouchat renomované ekonomy, jak seznamují veřejnost se zcela protikladnými fakty. Jedni jsou pro zachování našeho členství v EU a pro přechod na euro, jiní chtějí být v unii, ale zásadně jen s naší korunou, další nechtějí mít s unií ani s její měnou nic společného. A všichni mají svoji nezpochybnitelnou pravdu, o které nehodlají diskutovat. Ani bych se nedivil, kdyby někdo za nejlepší řešení označil přijmout euro a zároveň vystoupit z unie.

Je pro nás členství v EU prospěšné či nikoli? Mám bohužel pocit, že ve vnímání politiků je prospěšnost často prezentována podle toho, jak se to komu aktuálně hodí, či nehodí. Když se dá z Evropské unie něco „vyždímat“, třeba stovky milionů ze strukturálních evropských fondů, je důležité naše členství v ní zachovat a upevňovat, jindy je zase potřeba z EU rychle vystoupit, protože si nám dovolila zakázat používat názvy „rum“ nebo „pomazánkové máslo“.

Proč být konzistentní, když mi to nic nepřinese? Není lepší být moderní, jít s dobou a naskočit na vlnu populismu? Vnímavý volič jistě ocení, že někteří politici neustrnuli, nelpí na svých dřívějších názorech a z horlivých zastánců EU se stávají její úhlavní kritici, či naopak, stejně jako fandí představitelům euroskeptických stran, kteří se obětují a nechávají se trpitelsky zvolit do Evropského parlamentu, aby tam unii změnili k lepšímu. O přistěhovalecké krizi v EU se záměrně nezmiňuji, protože o ní už bylo řečeno snad vše a každý na ni máme svůj názor. Uvedené „pluralitní“ názory a mnoho jim podobných mě sice příliš netěší, ale mám demokratickou možnost vyjádřit svůj postoj ve volbách, což taky udělám.  

Ambivalentní vztah politiků, a tím i státních institucí, k Evropské unii se ale promítá i do každodenní reality, a to mě trápí víc. Uvedu jen jeden, zdánlivě malicherný příklad. Na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy najdete „Pokyny EU pro pohybovou aktivitu“, jejichž znění bylo potvrzeno ministry tělovýchovy členských států EU v listopadu 2008. V tomto dokumentu najdete mnoho doporučení, jakým způsobem by měla být realizována podpora pohybových aktivit z veřejných rozpočtů.

Dočtete se, že žadatelé o dotace z veřejných zdrojů by měly být posuzováni v rovnocenném postavení, že historie či členství žadatelů ve větších federativních strukturách by neměly být předností, že státní podpora má směřovat především k aktivitám typu „sportu pro všechny“ a umožnit pohybové aktivity maximálnímu počtu lidí, a to bez ohledu na jejich výkonnostní úroveň. Kdo se v oblasti sportu pohybuje, ví, že tato doporučení nejsou respektována a že česká praxe je hodně odlišná. Největší podpoře se těší právě vrcholový a výkonnostní sport, členství sportovních svazů v nadnárodních federacích je oproti doporučení EU naopak podmínkou přidělení dotace, což některé sportovní svazy automaticky vyřazuje ze hry, že některým spolkům jsou přidělovány obrovské finanční prostředky právě vzhledem k jejich historii, zatímco jiným podobným nikoli apod.

Zmíněný „evropský“ dokument potvrdil před devíti lety tehdejší ministr Ondřej Liška a můžete se naivně ptát, proč tato evropská doporučení, která vycházejí z dlouholeté úspěšné sportovní praxe významných a sportovně úspěšných členských státu, nebyla zohledněna ani jedním ze sedmi po něm úřadujících ministrů, kteří byli buď nestraníky nebo členy politických stran, k Evropské unii se hrdě hlásících. Můžete se také pouze domnívat a spekulovat, jaké jsou pravé důvody nerespektování tohoto dokumentu. A většinou se nedoberete lichotivých a povzbudivých výsledků.

Nebylo by férovější na oficiálních webových stránkách doporučení EU buď vůbec nezveřejňovat, nebo k němu alespoň napsat, že se jím ministerstvo řídit nebude? V tom případě by se ale někdo musel jednoznačně postavit na tu či onu stranu, a to se přece nedělá. Takže doporučení EU raději formálně zveřejníme, ať v Bruselu vidí, jak jsme proevropští, ale prakticky si do uhrabování českého písečku nenecháme od nikoho mluvit a budeme veřejné prostředky dále rozdělovat podle toho, jak se to hodí a jak to je, bohužel jen pro někoho, výhodné.  

Jsme v oblasti sportu, tak říkám, že každá hra má mít svoje jasná pravidla. I když s nimi nebudu vnitřně souhlasit, budu je demokraticky respektovat. Hru bez pravidel hrát nechci, je to nebezpečná cesta do pekel.

Děkuji čtenářům, že pochopili, o čem jsem uvažoval s mírnou nadsázkou a co jsem myslel zcela vážně.