Dnes potíže nastávají, nebo aspoň docela jistě hrozí, právě když spolky ve svých stanovách mnohé upraví, ovšem ne v souladu se zákonem. Podle často proklínaného ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku si lze leccos dohodnout odchylně od zákona, jenže ouha: zakázána jsou ujednání dotýkající se postavení osob, a to samozřejmě včetně osob právnických, takže i spolků.
Když dřív sdružení chtělo zřídit jinou právnickou osobu (jako svou organizační jednotku s právní subjektivitou), tak to prostě udělalo. Udělalo to tak, že ji vymezilo ve svých stanovách, a protože zákon o sdružování občanů nic dalšího nestanovil, ani nic nezakazoval a nic dalšího nepředpisoval. Vznikly, a dodnes existují, vícestupňové struktury sdružení, kdy místní organizaci byla nadřízena třeba okresní a té okresní zase krajská a tak podobně. Sdružení měla a často dodnes mají pyramidovou strukturu. Jenže podle občanského zákoníku všechny pobočné spolky mohou být zřízeny jen a jen hlavním spolkem. A pokud třeba v některých stanovách přežilo, že pobočnými spolky jsou také okrskové, okresní a krajské organizace, které jsou si vzájemně nadřízené, nebo podřízené (koho se to týká, ten se pozná), tak to prostě oné podrobné úpravě v občanském zákoníku, od které se nelze odchýlit, neodpovídá.
Co horšího, najdeme v občanském zákoníku ještě i § 245. Ten stanoví, že pokud nějaké usnesení nebo vůbec nějaké rozhodnutí přijal orgán spolku, který k tomu nemá působnost, jde o rozhodnutí, ke kterému se vůbec nepřihlíží, tedy které jako kdyby vůbec nebylo. Jde o tzv. rozhodnutí nicotné nebo též nulitní. Nejen, že se k němu vůbec nepřihlíží, ale navíc se k němu nepřihlíží vůbec nikdy. Nicotnost neboli nulita není omezena žádnou lhůtou. Když se třeba po deseti letech zjistí, že nějaké rozhodnutí přijal jiný orgán, než který ho přijmout měl, prostě se vlastně zjistilo, že rozhodnutí (jako by) vůbec nebylo přijato, že neexistuje.
Podle § 234 občanského zákoníku se má za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství ve spolku hlavním. Pobočný spolek je organizační jednotkou spolku, avšak není (a nemůže být) tím pádem jeho členem a nemůže být ani členem jiného pobočného spolku u vlastního spolku. Podstatné ovšem je, že i pobočný spolek je prostě spolek, a proto musí jako každý spolek mít členy (nejméně tři). Jestliže tedy všichni členové základních pobočných spolků jsou i členy hlavního spolku, pak okrskové, okresní a krajské pobočné spolky žádné členy mít nemohou. Nemá-li spolek, i pobočný, nejméně tři členy, je to důvod k jeho zrušení.
A teď si vezměme spolek, nazvaný třeba i svazem, který má stále zachovanou pyramidovou strukturu, jehož pobočné spolky na okresní, nebo krajské úrovni přijímaly usnesení a volily delegáty třeba na celostátní sjezd. V takovém případě jsou potom všechna rozhodnutí orgánů takových pobočných spolků logicky nulitní, platí o nich, že neexistují, jako kdyby nebyla nikdy přijata, a navíc to platí provždy, bez jakéhokoli časového omezení. Logicky pak lze zpochybnit i rozhodnutí sněmů, sjezdů, konferencí, či jak se všechna jednání nejvyšších orgánů spolků (svazů) s tisíci, nebo i statisíci členy jmenují, které po účinnosti nového občanského zákoníku přijímaly rozhodnutí, schvalovaly stanovy a volily své orgány.
Nejistota, kterou tato situace (a tato úprava) vyvolává, je všudypřítomná a všeobjímající, a v řadě spolků nemůže nikdo ani tušit, co platí a co je naopak nicotné.