Dokonce velmi dlouho trvalo její pochopení, že se vůbec o nějakou krizi jedná, že to není pouze série šťastných až nejšťastnějších dnů Angely Merkelové a jejích kamarádů a souvěrců. Musím říct, že o schopnosti Komise řešit téměř jakékoliv krize, jsme se mohli přesvědčit už mnohokrát, naposledy u grexitu či ukrajinské krize.

Když se pokusila za nás rozhodnout, jak reagovat na tragédie na moři mezi Libyí a Itálií, aniž by před tím jakkoliv reagovala na naše správné připomínky (např., že Itálie, stejně jako Řecko vnější hranici EU dlouhodobě nechrání), vzala na sebe odpovědnost za největší výzvu EU od jejího vzniku. A jak je dnes patrné, tuto výzvu nenaplnila žádným smysluplným, skutečně realizovaným řešením.Jestliže na začátku „italské“ krize byla sice malá, ale přeci jen naděje na řešení, pak vše, co EK postupně vnutila na pořad jednání Evropské rady či Rady pro vnitřní věci, je tragédie sama o sobě, zcela poplatná uvažování  bruselských či strasbourgskýchvládců Evropy v minulých letech.

Absentuje jakékoliv spojení s realitou, evropským občanům jsou vnucovány absurdní teorie sociálního inženýrství, nahrazující lidský rozum sociálně utopistickými poučkami takových extremistů jako je předseda EP Schultz anebo u nás nejlevější zelené křídlo sociální demokracie či nepoučitelný expremiér Špidla, hlavní poradce českého premiéra. To je ta základní tragédie. A ty další mají jméno Merkelová, Junker či u nás pan Prouza. Ve vidině vlastní skvělé funkcionářské eurobudoucnosti našeho premiéra ovlivňuje v evropských otázkách snad nejvíce.

Merkelové turecká karta je posledním řešením při uchování evropského statu quo v azylové a migrační problematice. Je absurdní, že jsme se dostali na poslední schod, po kterém už je jen pád do propasti. Její naděje na dohodu se státem, který se už zase hledá, se dnes jeví jako poslední a velmi křehká možnost před definitivním zhroucením Evropy  pod náporem tzv. uprchlíků. Turecko Evropě pomůže, když Evropa ustoupí od všech svých ne, které Turecku řekla v minulých 25 letech. A protože je to smlouva s ďáblem, bude hrozně drahá a s velmi nejasným plněním. Už jsme odepsali syrské Kurdy, kteří vyhnali ISIL z Kobani, bojují proti Asadovi avýrazně svou pozicí mezi Tureckem a Sýrií ztěžují jinak čilý, pro Islámský stát zcela  zásadní,  životadárný obchod s ropou, lidmi, atd.

Vedle toho probíhá diskuse o tom, jaké záruky dá Turecko Evropě, že splní, co slíbí. Samozřejmě, že EU od Turecka žádnou záruku nedostane. Je to hra bez záruk.Tedy na straně Turecka. Ale můžeme spolu s celou Evropou doufat v její úspěch. Já jsem ale poměrně skeptický. Co bude, jestli navíc Turci sestřelí ještě jedno ruské letadlo, těžko hádat. Osobně si však myslím, že Turecko bude své požadavky výrazně stupňovat. Ví, co chce a ví, jak slabého soupeře v EU má. Vzpomínám, jak směšně vyzněly závěry loňského Vallettského summitu o migraci s Afrikou, když EU po další úporné dřině něco  dohodla, bratru za 2 mld. Euro a afričtí šéfové po jednání řekli, že by museli dostat asi tak 60, mají-li se výrazněji angažovat.

Pokud se týká operací NATO ve východní části Egejského moře, pak raději vyčkejme. Je otázkou, zdali přinese opakování „slavné“ italské operace mezi Libyí a Itálií, která přivedla do italské části Evropy obrovské množství migrantů z afrického kontinentu i předního východu. Již dnes se proslýchají některá omezení válečným lodím pohybujícím se v řeckých či tureckých výsostných vodách. Uvidíme, jak toto asi dosud nejsilnější opatření dopadne a jaké přinese výsledky. Je zásadní otázkou, zda budou úspěšné jako při akci proti somálským pirátům. Obávám se však, že situaci pomůže jen zostřený boj proti obchodníkům s lidmi ze strany Turecka v onom pověstném pásu pobřeží proti řeckým ostrovům. Asi nebude od věci si připomenout, že v této části Tureckajakoby neplatily žádné zákony, s výjimkou těch pravidel, která nastavila převaděčská mafiánská síť. Ale to by o to Turecko muselo stát. Pokud to celé nevzniklo z podnětu vlády v Ankaře, pak to byla situace, která byla tureckými orgány minimálně tolerována.

Lepší ochrana hranic Řecka je utopie. Co tím kdo soudný v Evropě, po všech těch zkušenostech s řeckou migrační a azylovou kulturou,ještě chce říci, netuším. Zázraky se nedějí. To, že celou operaci kolem migrace a ochrany mořských hranic převzala řecká armáda, svědčí jen o tom, že Tsipras a ti ostatní v řecké vládě pochopili, že jde do tuhého. Hrozba dočasného vyloučení ze Schengenu byla (a už, i když dočasně, není) hodně blízko. Rétorika Tsiprase a jistě i jeho ultralevicové přesvědčení je obdobné, jako při řešení řecké finanční krize. Vše, co se po něm chce, považuje za nesmysl. Boj s nelegální migrací, ať přes pozemní nebo mořské hranice, je vždy jen o velmi úzké spolupráci mezi zemí, odkud migranti přicházejí, se zemí, do které směřují. A jsme u jednoho z kořenů věci. Historické nenávisti mezi Řeckem a Tureckem jsou stejně známé jako nepochopitelné. Stačí si také připomenout, že v těch dnes slavných úžináchmezi řeckými ostrovy a tureckým pobřežím není ani společně vymezená hranice.

Plán B, který začala prosazovat V4, také nemá dosud jasný cíl. Jde o to, zda plán B počítá s dalším propouštěním migračního proudu z Řecka dál na Balkán a do střední Evropy, anebo si ambiciózně klade za cíl tyto (nejspíše makedonsko-řecké) hranice uzavřít. Jeho myšlenkovým otcem není nikdo jiný než maďarský premiér Orbán, jehož vizí je, po uzavření jižních maďarských hranic, ještě dále „přispět“ v řešení velké evropské migrační krize. Praporečníkem plánu B je premiér Sobotka a jejím myšlenkovým otcem jeho státní tajemník pro evropské záležitosti T. Prouza.  To, jak je klepla přes prsty nejdříve sama velkáAngela Merkelová, stojí za pozornost, hlavně proto, že jen o několik dní později potvrdily stejné stanovisko také závěry ER. Tak nevím, co bude s plánem B a kde pan Prouza bere hodiny diplomacie. Jen doufám, že nechce vyhlásit nějakou válku na Balkáně.

Chce-li někdo udržet Angelu M z nějakého důvodu v Německu v čele kancléřství, tak škody, které napáchala v bilaterální relaci tato akce, nesvědčí jen o nešikovnosti, ale přímo hlouposti. Přitom nemůže být pochyb, že je potřeba nejen posílit, ale doslova od základu postavit makedonskou pohraniční stráž a spolu s ní i tu bulharskou a albánskou. Tak uvidíme, kterým směrem půjdeme. Hlavně se modleme, aby české předsednictví brzy skončilo.

Zároveň se opět prohlubuje krize na Ukrajině, s obrovským emigračním potenciálem. Pro tento eventuální uprchlický proud už budeme cílovou destinací. Ale to je proces očekávaný. Co je nevypočitatelné, je další aktivita Ruska na východě Ukrajiny, protože jen blázen může doufat, že Putin tuto zemi přepustí svým, byť jen potenciálním, nepřátelům. Na rozdíl od té velké migrační krize na západním Balkánu a za pár měsíců i v Itálii, se s tímto migračním tlakem umíme ve střední Evropě vypořádat. Horší však je skutečnost, že letos uplynuly dva roky od doby, kdy slavní evropští lídři slíbili Ukrajině bezvízový styk. Už je známé, že Ukrajina nesplnila předepsané podmínky, ale zároveň se ví, že je to politické rozhodnutí, které zcela jistě překoná všechny úkoly, které Ukrajina nesplnila. To by bohužel přineslo další rozvrat středoevropského migračního managementu, budovaného desítky let. Ale politika je politika a slova těch mocných z Bruselu musí platit, i kdyby na chleba nebylo. Ovšem už pouze do času.

Poslední summit EU k migraci nás opět v řešení migrační krize posunul jen málo, navíc do boku – zkrátka počkáme, jaké bude počasí (to je zatím jediný faktický regulativ migrace). Bohužel, dělá se velmi hezky. Když náhodou přituhne, řekneme, že opatření na řecké a turecké straně začínají fungovat. Říká-li turecký prezident Evropské komisi, že nemá na čele napsáno slovo „idiot“, pak zjevně i proto, aby si každý dodal dovětek „jako Vy“. Turecko zcela zásadně brzdí vyřešení konfliktu v Sýrii. Nepřispívá dostatečně k ekonomickému krachu Islámského státu. Má vůči Evropě obrovský vydírací potenciál. Mám obavy, že hlavním motivem jakýchkoli dalších jednání a opatření bude volná cesta do Evropy. Členství v EU je turecký cíl dlouhodobý, byť téměř nic z toho, co by měla plnit každá kandidátská země, neplní. Krátkodobý cíl bude zrušení víz a zoufale neschopná EK a Merkelová jim ho poskytne. A pak se dostaneme do stavu, kdy Turecko pomůže s hlídáním díry v plotě EU pod podmínkou, že se v něm udělají zároveň obrovská vrata a klíče od nich bude mít pouze Turecko. A pak ten příliv, zcela legální, bude desetinásobný. EU, byť si to stále myslí, se prostě nevyhne jasnému konstatování, co chce jako cílové řešení. Brzdit proud migrantů, trvale ignorovat fakt, že multikulturalismus v Evropě selhal, ale naprosto selhal (slovy Merkelové z roku 2010), cenzurovat média, zamlčovat skutečnosti, lhát a přitom se tvářit strašně udřeně – to vše ničemu nepomůže. Buď bude nějaký realistický společný evropský cíl, nebo jedni postaví plot, druzí řeknou přijďte všichni, další bereme jen 80 za den (a zítra třeba 40), další řeknou vůbec nikoho, no a někteří rovnou odhlasují, že z EU vystupují. To je zatím realita, kterou voliči už delší dobu nechápou, a proto to ve volbách zcela jistě sečtou. Myslí-li někdo vážně, že o osudu Evropy rozhodne Turecko (či Rusko, USA, nebo přímo ISIL), tak nemůže logicky čekat nic jiného, než konec společné Evropy.

No a co se týče brexitu? Moc jsme se, nejen klíčovým pohledem britského voliče, nepředvedli. Sociální dávky pro rumunské děti žijící v Rumunsku, byť rodičů, kteří vydělávají v Anglii, nebudou mít anglickou, ale rumunskou výši. To mi tak obrovský objev, který by měl zcela zvrátit mínění britských eurorealistů, nepřipadne. To je jen ohlodaná kost pro socialistického eurovoliče. Pokud si někdo vedle sebe položil projev Camerona, Merkelové či Sobotky, dospěl k dalšímu úžasně komickému eurozávěru. Ten první sděluje, že ve všem uspěl, všechno bude po našem, Velká Británie si bude dělat co chce, Euro a další eurovynálezy nikdy nepřipadají v úvahu a EU na to kývne, protože potřebuje Británii daleko víc než Británie EU. Ti druzí, s typicky udřeným a infantilně šťastným úsměvem ve tváři zkonstatovali, že to těm Britům nandali, že bude po jejich, že neustoupili moc, že zachránili unii, že je vyhráno. Jestli si tedy ti druzí myslí, že to, o co nyní v Evropě i v Británii především jde, jsou sociální dávky pro některé občany EU, tak jsou na omylu. Ty jen ukazují, jak proces dezintegrace a nerovného přístupu postupuje. I zde platí – neřekne-li EU, co vlastně, zejména v oblasti bezpečnosti chce, co bude cílem, nenajde-li jasnou srozumitelnouodpověď v otázkách migrace svým voličům, tak, jak ji našla například Austrálie, pak se rozpadne, a to ještě nebude ten nejhorší důsledek. A Británií to začne.