V plném proudu již byla německá energetická revoluce (Energiewende), spočívající v zavržení jaderné energie a k zbožštění takzvaných obnovitelných zdrojů. Tomu také odpovídala všechna vystoupení.

Byla optimistická, grafy znázorňující rozvoj obnovitelných zdrojů stoupaly strmě vzhůru. Připadal jsem si jako v dobách reálného socialismu, dobách povinného optimismu, plnění závazků za každou cenu a neutuchajícího růstu, který byl ovšem jen na papíře.

Ve svém vystoupení jsem si dovolil kritizovat německé rozhodnutí vzdát se jádra a svěřit budoucnost energetiky větru a Slunci, tedy živlům, které se nevyznačují stabilitou. Obrazně řečeno, když to fouká hodně, zahltí přebytek energie rozvodné sítě, včetně těch našich, když to fouká málo, musí se energie vyrobit jinde. To jinde znamená v tepelných elektrárnách na ruský plyn, což ovšem zvyšuje závislost Německa na dalším nejistém živlu, tedy Rusku. Po skončení oficiálního programu mi mnozí účastníci dávali za pravdu. Přiznám se, že mne to příliš nepotěšilo, spíše to zvýšilo mé obavy.

Dalo by se říci, ať si Němci dělají, co chtějí, každý je svého štěstí strůjcem. Ale tato absurdní energetická politika není jen politikou německou, je to věc celé Evropské unie. Extrémně vysoký podíl obnovitelných zdrojů v energetické soustavě EU ji destabilizuje nejen ekonomicky, vinou obrovských dotací na obnovitelné zdroje jsou ceny elektřiny vymknuté z kloubů, ale i technicky. Stačí, že se blíží zatmění Slunce, tedy jev, o kterém je již dávno známo, že nastane, a Evropa se ocitá v reálných obavách z blackoutu. Na solární panely v Německu to zkrátka na chvíli přestane svítit, no a co. Smích ale tuhne na rtech, německá chyba se může šeredně vymstít.

Nebyla by to však Evropská komise, kdyby se nepokoušela řešit tuto prekérní situaci po svém, tedy byrokraticky. Před několika dny představil slovenský eurokomisař Šefčovič projekt takzvané Energetické unie. Ve snaze posílit energetickou bezpečnost hodlá komise vytvořit dobře fungující vnitřní trh s energií uvnitř EU, který má spolehlivě propojit jednotlivé země a integrovat jejich energetické zdroje. Komise se zároveň bude snažit o vybudování jednotného regulatorního prostředí, které by v budoucnu mělo nahradit rozdílné regulace na úrovni národních států.

Tady bychom měli zpozornět, protože by to mohlo vést k prolomení dosud uznávaného práva na to, že každá členská země si může sama určit svůj energetický mix, tedy to, z jakých zdrojů hodlá na svém území energii vyrábět. Pro nás by to mohlo znamenat konec snah o posílení pozice jaderné energetiky, která nás může ochránit před budoucí závislostí na dovozu energie. Myslím si proto, že žádná Energetická unie nespasí unii Evropskou, která se svou šílenou podporou obnovitelných zdrojů sama chytá do pasti nízké konkurenceschopnosti. Evropská unie musí svou energetickou politiku vrátit z hlavy na nohy a skončit s masivní podporou obnovitelných zdrojů.

 Jan Zahradník