V dnešních dnech se slovo „solidarita“ masivně skloňuje v souvislosti s rozhodnutím Británie vyhostit kvůli otravě ruského ex-špiona Skripala diplomaty Ruské federace. Předseda americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan při návštěvě České republiky jásá, jak je fantastické, že se k  Británii solidárně připojily ostatní evropské státy včetně České republiky!

Je-li řeč o solidaritě a Velké Británii, automaticky musí v mysli naskočit povýšenecká, pohrdavá, egoistická slova pronesená na adresu naší země roku 1938 britským premiérem v čase smrtelného ohrožení Československa Hitlerem, těsně před podpisem Mnichovského diktátu.  Tehdy ministerský předseda Británie Chamberlain prohlásil: „Český stát ve své současné podobě nemůže dál existovat tak jako tak a od Anglie a ostatních zemí by se zajisté nemělo očekávat, že budou prolévat krev jedné generace, jen aby chránily něco, co samo o sobě pro nás není životně důležité, ale co má zásadní význam pro Německo.“ Vyjádření vskutku neuvěřitelně nízké na příslušníka elity říše, která se chvástala, že nad ní slunce nezapadá. Obávám se, že persony Chamberlainova typu z britské politiky nevymizely dodnes.   

Je zvláštní, jak vzdor české historické zkušenosti (a nejen té mnichovské) se náš establishment pokaždé úporně snaží zalíbit se velmocem (veškerých barev). A to, i je-li mu zřejmé, že nás tyto velmoci budou ignorovat, půjde-li o náš specifický zájem, o němž ony usoudí, že pro ně není „životně důležitý“.    

Dnešní stav, kdy naše vláda nechce zůstat v solidaritě s Británií ani o krok pozadu, připomíná dobu roku 1999, v níž česká vláda a Parlament považovaly za svou nevyhnutelnou povinnost podpořit bombardování Srbska letectvem členských států NATO (účast ČR v této válce postrádající mandát Rady bezpečnosti OSN spočívala ve strategicky významném poskytnutí českého vzdušného prostoru k přeletům útočících bombardérů).  I tehdy nebylo ze strany politického vedení členských zemí NATO pochyb o důvodech, proč je nutno ztrestat Miloševičovo Srbsko bombami s celkovým obsahem nejméně 30 tun ochuzeného uranu, když krutosti Kosovské osvobozenecké armády  (zabíjející i za účelem obchodu s lidskými orgány) byly záměrně Spojenými státy přehlíženy.

„Důkazy“, které dnes vedou Británii, USA a celou řadu jejich nohsledů k hysterickému tažení proti Rusku obviněnému ze Skripalovy otravy se jeví stejně pochybné jako byly ty z Račaku, jež v březnu 1999 spustily shazování cluster bombs zabíjejících srbské civilisty. Připomeňme, že s úmyslem najít důvod napadení Srbska byl tehdy v kosovském Račaku inscenován „masakr“, jehož údajné civilní oběti představovalo 45 bojovníků Kosovské osvobozenecké armády dříve padlých v boji, posmrtně pak navlečených do civilních šatů. Jestliže na otázku, není-li rozhodnutí o vyhoštění ruských diplomatů předčasné, šéf dolní komory Kongresu USA Ryan v rozhovoru pro RFE/RL odpověděl, že „Britové případ vysvětlili jasně. Pachatelem je Rusko a i my si myslíme, že to udělalo Rusko“, demonstroval tím víc než výstižně typické pojetí „spravedlnosti“ po americku ve stylu:  Kdo je viníkem, o tom jednoznačně rozhodujeme my, politické elity USA.

Naši politologové se snaží vysvětlit, že vyhoštění ruských diplomatů z České republiky není nic víc, než signál, že Británie je náš spojenec, a proto stojíme za ní.  

Chování české politické reprezentace však především ukazuje, že i po volbách je ve věcech mezinárodních vztahů naše oficiální politika pořád stejná. Zdá se, že jsme stále zemí, jíž na suverenitě mnoho nezáleží.

Jaroslav Hošek