Je to způsobeno eskalací migrační krize, jejíž řešení, jakožto i řešení každé jiné velké krize, se kterou se Evropa dosud potýkala, spočívá právě v uvážlivé aplikaci tohoto principu.

Je proto velmi politováníhodné vidět, jak se tato dlouholetá zásada evropské spolupráce stává čím dál tím více nástrojem nátlaku a zneužívání. Příkladem mohou být vyjádření některých evropských politiků vyčítajících novým členským zemím projevení nízké míry solidarity v řešení migrační krize, která je v rozporu s jejich pozicí čistého rozpočtového příjemce.

Na stole se dokonce objevila iniciativa, prozatím neúspěšná, vyzývající Evropskou komisi k učinění nezbytných kroků k tomu, aby nový evropský rozpočet více reflektoval rozložení této nesolidarity mezi jeho členy. Také komisařka pro regionální politiku Corina Creţu před měsícem oznámila, že princip solidarity musí fungovat dvěma směry, a že se regionální politika v tomto ohledu musí stát flexibilnější.

Nezpochybňuji, že členské státy nemohou požívat pouze výhody, ale musí také sdílet určitou odpovědnost vyplývající ze svého členství. Nemůžu však souhlasit s návrhem, který zazněl z nizozemské strany, a který by snad mohl některé členské státy finančně penalizovat za to, že během hlasování nesouhlasily se způsobem implementace navrhovaného řešení. Nejenže jde tento postup proti logice samotného principu solidarity a demokracie, je také potřeba si uvědomit praktické důsledky, které by tento nerozvážný krok mohl mít. Důsledky, nad nimiž se podle mého úsudku, navrhovatelé dlouho nezamýšleli.

Do skupiny zemí, které nesouhlasily s povinným přerozdělením žadatelů o azyl, spadá nejen Česká republika, ale i Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Jinými slovy země, v nichž jsou evropské prostředky nejčastěji využity v oblasti politiky soudržnosti, zemědělství a výzkumu a vývoje. Pravděpodobně není třeba dodávat, že právě politika soudržnosti je v současnosti nejúčinnějším investičním nástrojem, který má Evropská unie, a že regionální nerovnost i sociální inkluze byly hospodářskou a finanční krizí značně poznamenány.

Nejsou na tom ani lépe zemědělci zasaženi jak ruským embargem, tak i nízkou cenou vepřového masa. Výzkum a vývoj rovněž nepředstavuje oblast, která by si mohla dovolit za migrační krizi platit jakýmkoliv způsobem. Jinak se Evropa může vzdát svého snu o nejkonkurenceschopnější ekonomice na světě. Zeštíhlení financování v těchto oblastech, či podmínění čerpání migrační politikou, na což ostatně neexistuje žádný právní základ, by znamenalo podkopání křehké hospodářské pozice, ve které se nyní nachází Evropa.

Znamenalo by rovněž, že bychom dopustili, aby za neshody na národní a evropské úrovni doplatily regiony, zranitelné skupiny obyvatel, zemědělci anebo i vědci. Zanedbáme-li tyto skupiny, jen velmi těžce dojde k dosažení potřebného celoevropského životního a sociálního standardu. Standardu, který je hnací silou evropských migrantů a momentálně i stovek tisíců legálních a nelegálních imigrantů.