Moje babička mi říkala:  „My jsme se o sebe museli postarat sami, stát se o nikoho nestaral.“ Rodiče nás od mala vedli k zodpovědnosti a hlavně samostatnosti. Co jsme si vypěstovali v našem malém hospodářství, to jsme měli. Pokud jsme hospodařili dobře a vyprodukovali přebytky a prodali je, dařilo se nám o to lépe. Babička od svých 14 let chodila pěšky do šest kilometrů vzdálené textilky a jako jediná z rodiny vydělávala peníze. Její oblíbené rčení, směřující k v jejích očích mladé zhýčkané generaci, znělo: „Vy mladí už nevíte, co je to hlad.“

Solidní základ morálky je dávno ten tam

Dnešní uspěchaný svět jde přesně opačným směrem. Stát je ten, který přebírá zodpovědnost takřka za vše a společnost jako celek zcela selhává ve výchově samostatných a morálně silných potomků, kteří by dokázali být pány nad svými osudy. Zatímco moji prarodiče a rodiče zdědili základy z původní smysluplné morálky, mnozí mí vrstevníci, nakaženi socializmem, již nesdílí tyto prastaré hodnoty lidství a žádají po státu stále více sociálních výhod, což ale státu v takovém rozsahu v žádném případě nenáleží. Nepřipouští si svoji vlastní zodpovědnost a nezajímají se o původ finančního zdroje na pokrytí sociálních výdajů. Nezajímají se ani o to, že za ně někdo jiný musí poctivou prací požadované finance vytvořit.  Tyto nespokojené děti sociálního státu, zaštítěny odborovými organizacemi, vytváří čím dál větší společenský tlak na politiky, aby v rámci zhoubného a nepřirozeného sociálního procesu, odporujícího lidské přirozenosti, zvýšenou odpovědnost státu za sociální oblast politickou cestou prosadili.

Touha po státem zajišťovaných sociálních jistotách nezná mezí

Masy voličů vychovaných v duchu pokřivené logiky dnes již automatických sociálních výhod pro všechny (tzn. i pro ty, kteří se na tvorbě sociálních rezerv z vlastní vůle nikdy nijak nepodíleli), se domáhají zvyšování přímých daní tvůrcům materiálních hodnot (daně z příjmu) na krytí všepřítomných státních podpor v mnoha oblastech, čímž se zvyšuje tlak na ceny všeho a roztáčí se nebezpečný kolotoč inflace, který ale nekompromisně zpětně zasáhne celou populaci a nejcitelněji právě tu vrstvu obyvatel, která si tento nežádoucí a škodlivý proces vynutila. Neznalost původu těchto negativních parazitujících ekonomických procesů, které následně vlivem horentního nárůstu cen vyvolají další vlnu nespokojeného odporu postižené společnosti, přinutí vládu, třeba i pravicovou, k další tvorbě sociálních opatření, které vytvoří další díru do státního rozpočtu. Místo toho, aby politici národu vysvětlili nesmyslnost a škodlivost přerozdělovacího procesu, zbaběle a populisticky, vědomi si svých dvousettisícových platů, kývnou na požadavky nevědoucího davu, toužícího po sociálních jistotách.  Aby vyrovnali vzniknuvší rozpočtový schodek, jednoduše navýší nepřímé daně, tedy HDP, spotřební daň a ekologickou daň. Dalším nástrojem na pokrytí navýšených sociálních požadavků jsou daně silniční a daně z nemovitostí. Všechny tyto zmíněné daně v posledních desetiletích narostly do závratných výšin, a to občan netuší, že jich stát využívá ještě dalších cca 60. Ruku v ruce se zvyšováním daňové zátěže rostou ceny energií a potravin. Celý tento proces je dále provázen vzrůstajícím státním dluhem, a to jak vnějším (u bank), tak vnitřním (u občanů formou dluhopisů), což ve svém důsledku urychluje znehodnocování hodnoty peněz způsobené mimo jiné i škodlivým lichvářským úrokem, vedeném v duchu půjčím ti stovku a ty mně vrátíš dvě.

Falešné, populistické a destruktivní teorie

Společnost je vedená falešnými vůdci, kteří svojí sociálně účelovou a veskrze destruktivní teorií zcela popřeli žebříčky staletím ověřených lidských hodnot, přičemž dokázali překroutit i nepopiratelné poznatky o tom, že produkce musí předcházet spotřebě, kterou nahradili vírou v právo občana na státní podporu na vše, čeho se mu nedostává, bez ohledu na to, aby nesl na svých bedrech odpovědnost za příčiny a následky svého chování. Nová generace, vychovaná s přesvědčením „ať se stát postará“, získala pocit, že má právo se nijak nepostarat o své rodiče a prarodiče a požaduje po státu, aby ji této přítěže zbavil. To samé se odehrává v rovině výchovy dětí. Školka, škola, střední škola, vysoká škola a zaměstnanecké odbory. Rodiče v honbě za nezbytným výdělkem přenechávají odpovědnost za výchovu svých dětí státu, místo toho, aby je vychovávali sami. Takto degenerovaná morálka, kdy se společnost odvrací od přirozených, lidstvu vlastních, výchovných procesů se odráží ve stresu neposlušných a nezvladatelných dětí, a to jen proto, aby rodiče mohli nerušeně vytvářet zdanitelné statky.    

Přichází šok z růstu cen a nedostatku

Sociální inženýři stvořili nesmyslné monstrum s pokřiveným procesem fungování, založeném na předpokladu, že lze vytvářet spotřebu i bez toho, aby někdo jiný produkoval. Stát údajného blahobytu nás měl ochránit před nenasytnými monstry, ale ve skutečnosti je sám vytvořil. Důsledek tohoto ekonomického hazardu přichází na scénu nyní a bude nabývat na své intenzitě. Nárůst státního dluhu provázený na všech úrovních insolvencí firem, exekucemi domácností, zvyšováním nezaměstnanosti, daní a následným strmým růstem cen všeho, je předzvěstí ekonomického soumraku nad sociálními výdobytky nezodpovědného evropského experimentu. Bohužel se to týká i nás.

Petr Havlíček